Autor : Augustýn Čajánek

            Frenštát pod Radhoštěm

 

 

 

Dnešní svět postupně ubírá volného prostoru pro psy. Zvlášť ve městech je volný pohyb, pro psa tolik potřebný, omezen. Přesto psů neubývá. Jedním z důvodů, proč si lidé pořizují psa , je pocit bezpečí. Soužití s ovladatelným psem je méně problémové než naopak. Výcvik psa k obraně psovoda pocit bezpečí ještě zvýší.

 

JAK NA TO?

 

PES

 

 

PŘEDMLUVA

 

Vlastnil jsem několik psů, se kterými jsem prováděl všestranný výcvik.Jako instruktor jsem také výcvik organizoval.Se svými psy jsem skládal zkoušky z výkonu, na zkoušky jsem připravoval jiné psovody a jako vedoucí jsem se jich zúčastňoval.Také jsem byl účastníkem mnoha kynologických závodů a přeborů.Někdy jako účastník, jindy zase jako vedoucí družstva psovodů, nebo jako divák.

Po každých zkouškách i závodech většinou bývá debata s rozhodčím o problémech výcviku.Na těchto debatách jsou mnohdy vyslovovány zajímavé myšlenky a zkušenosti, jelikož rozhodčí jsou lidé zkušení a mají za sebou předepsaný minimální počet zkoušek.Mají vždy co říct k úrovni a připravenosti psů a k dalšímu výcviku.Někdy se podělili o své zkušenosti i psovodi mezi sebou.z takovýchto setkání vznikly tyto zápisky.Některé jsou zkráceny do stručných pouček a tyto jsem často uplatňoval při vedení výcviku.Někdy jsem si udělal písemnou přípravu pro výcvikový den.Později jsem tyto zápisky a přidal některé poznatky a poznámky až vznikla tato útlá knížečka.

Tyto zápisky mohou posloužit mnohým psovodům.Začátečníkům, pokročilejším i instruktorům.Jsou zhuštěny, takže není nutné pročíst příliš mnoho textu.Posloužit mohou opravdu těm, kteří se chtějí dovědět o problematice výcviku co nejvíce.

Jsou to však jen slova na papíře.Je známo, že gram praxe vydá za tunu teorie.Proto není dobré spoléhat jen na teorii.Bez ní však nelze provádět praktickou činnost správně.Jelikož  jsem často podle těchto zápisků vedl výcvik, dochází k nim k opakování hesel.Některým častěji, jiných méně často.Opakování není na škodu, protože každý psovod nemá fenomenální paměť  a hlavně:OPAKOVÁNÍ JE MATKOU MOUDROSTI !!!

 

 

 

 

 

 

 

ÚVOD

 

Než začneme uvažovat o výcviku nebo výuce psa, musíme si rozvážit, co budeme psa učit. Vlastně všechno, co je obsaženo ve zkušebních řádech, pes umí. Psa není třeba nic učit. Umí sedět, ležet, plazit se, stopovat, štěkat, kousat a překonávat překážky. Účelem výchovy a výcviku je, aby to dělal na náš povel, čili tehdy, kdy si to přejeme my, a aby to nedělal ve chvíli, kdy si to nepřejeme. Chceme dosáhnout, aby byl námi ovladatelný. Budeme ho učit ovladatelnosti. Člověk si pořídí psa pro radost a pro potěšení, které prožívá s malým štěnětem. Později, když pes doroste, se mnohdy radost a potěšení změní ve starosti a nepříjemnosti.

 

Začne platit:

 

Ovladatelný pes       =             radost a potěšení.

Neovladatelný pes       =             starosti a nepříjemnosti.

 

Tento problém se dá vyřešit výchovou a výcvikem psa aspoň k základům ovladatelnosti. Majitelé psů služebních plemen budou provádět všestranný, či speciální výcvik. Začínat však budou základní ovladatelností. Cvičitelé loveckých plemen začínají také cviky základní ovladatelnosti. Majitelé ostatních plemen by určitě nepohrdli alespoň základy ovladatelnosti u svého psa, což by jim změnilo starosti na radosti.

 

Platí:

 

  Účelem výchovy a výcviku je, aby ze všech podnětů, působících na psa tím nejsilnějším byl-

 

HLAS PSOVODA.

 

ZÁKLADY  OVLADATELNOSTI

 

Které cviky patří k základní ovladatelnosti?

 

I u složitého všestranného výcviku jsou základem cviky poslušnosti. Pes s dobrou poslušností provádí pachové práce i cviky obrany na náš povel, čili tehdy, kdy my si to přejeme.

 

Poslušnost je tedy základem všeho.

 

Cviky poslušnosti můžeme rozdělit na dvě části. První část tvoří tři základní cviky. Přivolání, sport a štěkání na povel. Jejich zvládnutí je závislé na tom, jak psovod pochopil problematiku výchovy a výcviku. Jak je šikovný, citlivý a jak si se psem rozumí. Jak             dovede dát psovi najevo svou spokojenost a nespokojenost. Jak to dovede psovi „vysvětlit“. Jaký vztah se mezi nimi vytvořil.

             Zvládnutí druhé části je více závislé na tom, jak je psovod pilný, jak často se psem cvičí a tyto cviky opakuje. Do této druhé části patří všechny ostatní cviky poslušnosti. Z toho vyplývá, že v druhé části je sice hodně cviků, ale jejich nácvik je relativně snazší než nácvik tří cviků z části první. Pro zvládnutí těchto tří cviků potřebuje psovod znát a dodržovat několik zásad.

 

 

Cvik číslo 1:

Nejdůležitější cvik:

 

PŘIVOLÁNÍ PSA.

 

Důkaz: Přestože pes bude umět mnoho jiných cviků, bez přivolání zůstane neovladatelným. Nebude-li naopak umět žádný jiný cvik, ale bude mít spolehlivé přivolání, bude to ovladatelný pes.

Při každodenním styku se psem se bez tohoto cviku nelze obejít. Mnohé další cviky jsou na něm závislé. Aport nemůžeme bez tohoto cviku vůbec nacvičovat. Podle toho, jak je tento cvik nacvičen, také vypadá každodenní styk člověka se psem. Buď prožíváme radost a potěšení z procházky, kde provádíme výchovu a výcvik, nebo se nám ta radost mění v nepříjemné zážitky, kdy se doslova bojíme psa uvolnit z vodítka.

 

Jak na to:

 

Naše soužití s pejskem začínáme vytvářením dobrého vztahu. Na náš vzájemný dobrý vztah musíme pořád dávat pozor, pořád ho prohlubovat, udržovat, obnovovat a při sebemenším narušení ho rychle napravovat a s přibývajícím věkem psa ho narušovat co nejméně.

 

Platí:

 

Napřed si vytvoříme dobrý vztah mezi psem a psovodem. Tento dobrý vztah nám pomáhá při výcviku. Později si správným výcvikem prohlubujeme tento dobrý vztah.

 

Co nejlépe si s pejskem rozumět.

 

To je začátek i cíl. To bývá důvod, proč si psa pořizujeme, proto také provádíme výchovu a výcvik. Bez dobrého vztahu nelze psa dobře vychovat ani dobře vycvičit. Chceme-li úspěšně vytvářet dobrý vztah, naučme psa chtít pochvalu, čekat na pochvalu a prožívat pochvalu jako dobrý, příjemný zážitek. Zájem o pochvalu bychom měli pořád pěstovat různými příjemnostmi. Pamlskem, pohlazením, ústní pochvalou v příjemné hlasové intonaci, poplácáním apod. Pochvalou můžeme psa buď uklidňovat, nebo provokovat k pohyblivosti.

Musíme však dát pozor, aby naše promluvy nebyly ve stejné intonaci jako pochvala.Musíme používat i věcnou intonaci a také intonaci káravou (napomínací, čí výhružnou) pro přerušení nežádoucí činnosti jako bývá často kousání ruky, nohavice či skákání na psovoda.

Pochvala se musí odlišovat od jiných promluv a měla by být odměnou za reagování na náš povel.nebude-li se odlišovat, nebude mít pes o ní větší zájem než o jiná slova a nepodaří se nám u pejska vypěstovat „chuť slyšet pochvalu“.

 

 

O intonaci hlasu – tónině.

 

Při vyslovování pochvaly je důležité pamatovat na laskavou intonaci hlasu. Psovod by si měl navyknout používat běžně trojí hlasovou intonaci – tóninu.

1)      Běžnou, věcnou, povelovou.

2)      Laskavou, radostnou, pochvalnou.

3)      Hlasitější, výhružnou, napomínací, káravou.

Podle situací je nutné střídat tyto intonace, hlavně včas přecházet z jedné do druhé. Při napomínání psa a jeho správné reakci je třeba psa pochválit, ale nestačí vyslovit pochvalu  „hodný“ a intonace bude v běžné povelové tónině. Musí být výrazný přechod od tóniny káravé do radostné. Často si to psovodi neuvědomují.

 

 

PŘIVOLÁNÍ

 

 Můžeme ho nacvičovat už s maličkým štěnětem. Nejlépe na pamlsek. Několikrát dáme štěněti pamlsek z ruky natažené před sebou, až štěně přibíhá k natažené ruce. Přidáme k tomu zvukový povel „ke mně“, k pamlsku přidáme pochvalu, opakování povelu i vícekrát, obojí v příjemné intonaci, pohlazení, poplácání… a dáme povel „volno“. Štěně po přivolání nesmí cítit jakékoliv omezování ve volném pohybu. Takto nacvičujeme najednou cvik přivolání i cvik volno. Pěstujeme pochvalu a vytváříme dobrý vztah. Chceme dosáhnout závislosti psa na psovodovi. Psovod se stává jistotou a oporou při zažívání nových, neznámých situací. Ruka psovoda je vždy příjemná. Jsme-li spokojeni s chováním štěněte, snažíme se to dát najevo výrazem tváře, zabarvením hlasu a celým svým chováním. Při nežádoucí činnosti štěněte se mračíme, používáme nepříjemný tón apod. Psovod  a pes jsou dva členové smečky, kdy psovod je na vyšším stupni, tedy vůči psovi vůdce. Vůdce smečky, když není spokojen, vrčí, štěká i kouše. Vytvářením dobrého vztahu v počátcích nečiní potíže, jelikož užíváme radosti a potěšení ze styku a hry se štěnětem. Potíže přijdou později, až štěně trochu povyroste a při uplatňování zákazů, přerušení nežádoucích činností a při  vyžadování pro psa nezajímavých cviků, nebo při nesprávném „trestání“ psa. Tady může být tento pěstovaný vztah narušován.

 

Platí:

 

Je-li pes napomínán a „trestán“ z psího-smečkového hlediska nespravedlivě, vztah se narušuje. Psovod by neměl být nestálý, zlostný či vrtkavý a neměl by psa polidšťovat.

 

Platí:

 

Jaký pán, takový pes.

Pes přejímá něco z povahy svého pána.

Pes se chová podle toho, koho má za sebou.

 

Je-li narušen správný vztah, je tím narušena výchova, výcvik i sebevědomí a tím i povaha psa.

               Největší chybou je polidšťování psa – kdy předpokládáme u psa lidské vlastnosti jako je: logické myšlení, emoce podobné lidským a zapomínáme na časovou styčnost podnětů a jejich opakování. Rovněž nedoceňujeme biologickou závažnost  podnětů, kterými na psa působíme. Správnou reakcí na náš podnět se snažme okamžitě, bez časové prodlevy zpevnit pochvalou, pamlskem. Provádí-li pes cvik ve větší vzdálenosti od psovoda, je dobré jej zpevnit okamžitou pochvalou, protože na pamlsek dojde až po ukončení cviku. Nadávat psovi má ten význam, že psovi dáváme najevo svou nespokojenost nepříjemným tónem, slovům však pes nerozumí.

 

 

Nyní se vraťme ke cviku

PŘIVOLÁNÍ

 

Po několikerém natažení ruky s pamlskem před sebe a jeho předání štěněti, začne štěně reagovat na nataženou ruku. Přidáme-li k tomu zvukový povel „ke mně“, začne reagovat i na tento povel. Jakmile to sami zpozorujeme, máme první výcvikový krok za sebou. Určitě nás to potěší. Jedná se však jen o první krok. Když štěně bezpečně přibíhá, zkoušíme dát povel „ke mně“ bez natažené ruky. Po přiběhnutí však štěněti dáme pamlsek, pochválíme a pohladíme jej. Při dalším přivolání ruku opět natáhneme před sebe a střídáním stále častěji vynecháváme ruku a štěně přibíhá jen na zvukový povel. Cvik je zhruba nacvičen, ale není upevněn. Dále budeme pokračovat v jeho upevňování. Zpočátku často, později méně, nikdy však nesmíme úplně přestat.

 

Pro cvik přivolání platí:

 

      1) Netrestat.

2) Nevolat bez 99% jistoty.

3)Neuvazovat.

 

1)      Po splněném povelu přivolání, psa nesmíme nikdy potrestat, ale naopak vždy pochválit. I kdybychom psa přivolali třeba od zakousnuté slepice apod. Kdybychom psa potrestali, mohl by se začít bát přicházet. Narušili bychom tím náš vztah, protože z psího, smečkového  hlediska bychom se zachovali nespravedlivě. Tuto zásadu psovodi často porušují!

2)      Nemáme-li 99% jistotu, že pes přijde, nedáváme povel na přivolání. Nepřivoláváme psa, když s ním vyjdeme a ještě se nevyvenčil, když je plný energie po předchozím pobytu doma, když je plný zvědavosti si očichat známá místa. Až  je pes trochu unaven procházkou, pobíháním, až už se k nám chce sám vracet, nastává vhodný okamžik pro procvičování přivolání. Přichystáme si do ruky pamlsek, upoutáme pejskovou pozornost oslovením a dáme povel „ke mně“. Dodržováním této zásady zároveň splňujeme další důležitou zásadu, platnou i pro ostatní cviky.

 

KOLIKRÁT  PSOVI  DÁVÁM  POVEL  A  PES  HO  NESPLNÍ,  TOLIKRÁT  PSA KAZÍM !

 

3)      Přivážeme-li psa po každém přiběhnutí na vodítko, vznikne nežádoucí spojitost: povel-přiběhnutí-přivázání. Pes začne reagovat tak, že se bude přivázání vyhýbat. Zastaví kousek před námi, mimo náš dosah a nedá se chytit. Musíme dodržovat poměr aspoň 5:1. Z pěti-šesti přivolání jen jednou psa přivážeme. U těch zbývajících po pochvale, pamlsku, pohlazení, poplácání dáme psovi volno.

 

   Další dva základní cviky můžeme nacvičovat také už s maličkým štěnětem.

   Druhý základní cvik je aportování-přinášení předmětů. Jeho význam spočívá v tom, že pomocí aportu se dobře dají nacvičovat další i složité cviky. Za aportem jde pes do vody, přes překážku, po stopě, prohledává terén revírováním. Pomocí aportu učíme psa rozlišování předmětů i osob. Aport je pro psa přirozené pudové jednání, protože se podobá pronásledování malé kořisti a ta bývá hlavní potravou všech psovitých šelem.

 

   Třetí základní cvik je štěkání na povel. Štěkání na povel bez projevu agresivity se hodí pro označení nalezeného předmětu, který nelze aportovat. Označení nalezeného ztraceného dítěte, starší osoby či někoho zraněného nesmí být agresivní. Pes v těchto osobách nesmí vidět nepřítele, ale naopak. Proto štěkání – NA POVEL.

 

ZÁSADY,  JEJICHŽ  ZNALOST  A  DODRŽOVÁNÍ  NÁM POMOHOU  PŘI  VÝCVIKU:

 

1)      Účelem výcviku je, aby ze všech podnětů, které na psa působí, tím nejsilnějším byl hlas psovoda.

2)      Každým zvládnutým cvikem prohlubujeme vztah mezi psovodem a psem.

3)      Cvik začínáme nacvičovat tam, kde nejsme rušeni.

4)      Nedaří-li se cvik, nejdříve hledáme chybu u psovoda, potom teprve u psa.

5)      Nechejme psovi zažít příjemný konec cviku.

6)      Cvik ukončíme jeho nejlepším provedením.

7)      Častým opakováním se blížíme k dokonalému provádění cviku.

8)      Kolikrát dávám psovi povel a pes ho nesplní, tolikrát psa kazím.

9)      Nechceme po psovi víc, než jsme nacvičili

10)  Nepředpokládejme, že nám pes podá vždy nejlepší výkon.

11)  Nejsem-li pro výcvik dobře naladěn, necvičím.

12)  Při opakování nezanedbávejme cviky, které se nám nedaří.

13)  Pes se chová podle toho, koho má za sebou.

14)  Pro první fázi: kujeme železo, dokud je žhavé. Nepřestat po prvních úspěších.

15)  Během druhé fáze: neusnout na vavřínech. Nepřestat opakovat.

16)  Co se psem nedělám, pes nedělá.

Co se psem dělám málo, dělá málo.

Co se psem dělám víc, pes dělá víc.

17)  Nejšťastnější pes je zaměstnaný pes.

18)  Vliv psovoda slábne s narůstající vzdáleností.

19)  Opakování povelu před provedením cviku psa kazí, po provedení s pochvalou upevňuje cvik.

 

JEN ZÁKLADNÍ  OVLADATELNOST?

 

Podle článku v časopise „Pes, přítel člověka“ prý postačí tři cviky. Přivolání, odložení a přerušení nežádoucí činnosti. Stačí to, nebo nestačí?

 

Pokud tyto cviky bude  pes provádět bez váhání, spolehlivě i v rušivém prostředí, tak to stačí.

Jenže kromě odložení jsou další dva cviky velice náročné. Aby pes přerušil nějakou činnost pro něj přirozenou, nebo aby přiběhl na zavolání, i když se děje spousta jiných zajímavých věcí, to už musí být pes, který je vychován, pes s disciplinou, pes ovladatelný, čili pes, který je zvyklý poslouchat. K tomuto návyku poslouchat je třeba psa dlouho připravovat. Tady je dobré si ujasnit, co budeme psa učit, které cviky a jak se co dělá. Z mnoha cviků praktického významu, jež obsahuje zkušební řád  (ZŘ), si vybereme ty, u kterých si pes nejrychleji navykne, že musí poslouchat.

Náš postup musí být správný, vždy stejný, s uplatněním donucení i pochvaly ve správný okamžik. Při probírání škály cviků poslušnosti, zjistíme, že pro tento návyk nevyhovují složité cviky a cviky „na dálku“, bez vodítka. Tím se nám počet cviků zmenší na „polohy psa“ a „ovladatelnost psa na vodítku“. Na vytvoření návyku to stačí. Polohy psa jsou vlastně cviky tři a ovladatelnost až na osm cviků. Přidáme-li k tomu na delším vodítku povely: volno, ke mně, k noze za chůze i za klidu, tak napočítáme až 15 cviků, na kterých je možno navykat psa poslouchat. Postupně je možno vyhledávat rušivější prostředí. Přidáme-li ještě další cviky, které se nám daří  i bez donucení, třeba štěkání, odložení, aport, tak máme na čem pracovat. Při rozcvičování bychom měli dbát na vhodný poměr cviků vynutitelných k nevynutitelným.Zpočátku tak 10:1, později 5:1 a pejsek se nám bude doslova formovat a měnit před očima.

Připomeňme si tři fáze nácviku cviku:

1.      fáze – než pes „pochopí“, co se po něm chce.

2.      fáze – dopracování do určité dokonalosti

3.      fáze – kondiční opakování.

   Z předchozího vyplývá, že psovod nesmí „usnout na vavřínech“ v první fázi, kdy pes již ví, co povel znamená. Je třeba  „kout železo, dokud je žhavé“, pokračovat v druhé fázi a tu dotáhnout na slušnou, vyšší úroveň. Naplníme tím hned dva účely. Dotažení cviku do dokonalosti a návyk psa poslouchat. Proto neusnout na vavřínech a pracovat, cvičit, opakovat, donucovat a chválit!

 

Přivolání, odložení, přerušení nežádoucí činnosti.

 

Přivolání je zdánlivě jednoduchý cvik. Pes poměrně rychle pochopí, co se po něm chce, a na povel „ke mně“ radostně přibíhá v očekávání pamlsku a pochvaly. To je však jen první fáze. V druhé fázi se chceme dopracovat do dokonalejší úrovně a do spolehlivosti, což vyžaduje hodně práce a šikovnosti. Staneme-li se pro psa takovou přirozenou autoritou, že nás pes poslouchá i v rušivých prostředích, máme vyhráno. Když ne, tak se na tuto úroveň musíme dopracovat častým opakováním vynutitelných cviků, jejich důsledným vynucováním s uplatňováním zásady: „První povel normální, věcný; druhý hlasitý, výhružný; třetí není“. Při podrobnějším přístupu k výcviku zjistíme, že vlastně všechny cviky poslušnosti jsou vynutitelné.

 

Nucené přivolání – na šňůře (i jinak).

Nucený aport – neprovádět!

Nucené štěkání na povel – neprovádět!

Všechny další cviky se psem na vodítku.

 

      Tady vidíme, proč se mají procvičovat i snadné cviky. Tímto procvičováním si psovod vypracuje autoritu vedoucího ve dvoučlenné smečce – člověk plus pes a začne platit:

 

Účelem výcviku je, aby ze všech podnětů na psa působících, tím nejsilnějším byl hlas psovoda.

 

Přivolání psa v situacích, kdy na psa působí jiný zajímavý podnět (pes, kočka, auto, kolo, zaječí stopa), je těžké, protože pes musí zanechat jiné zajímavé činnosti, což je na jeden povel další cvik – přerušení nežádoucí činnosti. Proto je dobré procvičovat cvik „přerušení nežádoucí činnosti“, uplatňovat pochvalu a příjemné ukončení cviku.

      U cviku odložení se také uplatňuje prvek o nežádoucí činnosti. Nejedná se o přerušení, ale o zdržení se nežádoucí činnosti. Pes je odložen a cvičí jiný pes apod. K této disciplinované ovladatelnosti se rovněž nedá dopracovat v krátké době bez důkladného návyku poslouchat.

 

Proto cvičit – opakovat – chválit.

      Nedevalvovat povel !!!

Návyk psa na uvázání

 

     Co se se psem nedělá, pes nedělá ani nezná. Někdy potřebujeme psa odložit a zajistit

uvázáním ke kolíku, stromu, plotu apod.

      Před obchodem, kam psi nesmí, při návštěvě u známých, kde není vhodné, aby pes šel dovnitř nebo aby pobíhal po záhoncích, na cvičišti před nástupem na výcvik apod. Takových situací bývá mnoho a přesto jsou psi, které psovod nikdy neuvazuje ani neodkládá, a proto  u takového psa není vytvořen návyk na banální běžnou situaci. Nastane-li opravdu nutnost psa uvázat, projevuje se často psův nezvyk kňučením, štěkáním, škubáním a překousnutím vodítka. Tito psi  většinou  nemají ani návyk na košík, takže, pokud nemá psovod část vodítka z řetězu, nedokáže psa uvázat tak, aby  tam pes zůstal. Pes je doslova nevychovaný a psovod se stává jeho sluhou . Většinou trpí i okolí.

      Na vytvoření tohoto návyku stačí, aby psovod  nepodléhal falešnému soucitu a nepolidšťoval psa. Předpokladem však je, aby psovod tento cvik opakovaně prováděl.

      Pamatujme:       Nevychovaný, neovladatelný pes =starosti a nepříjemnosti bez radosti

                        Trochu vychovaný pes = míň starostí a trochu radosti

                        Více vychovaný pes = ještě míň starostí a více radosti

                        Vychovaný a ovladatelný pes = radosti a příjemné zážitky, téměř bez                           nepříjemných starostí

 

 

KOLIKRÁT PSOVI DÁVÁM  POVEL A PES HO NESPLNÍ, TOLIKRÁT PSA KAZÍM.

 

   Tato veliká, často se opakující chyba vede ke dvěma nežádoucím výsledkům:

 

První, méně závažný nežádoucí výsledek, je nespolehlivá poslušnost psa. Většinou se tato chyba stává při přivolání psa, jelikož je to přímo vzorový příklad psovodovy nedůslednosti.

      Druhý, více závažný výsledný dopad: Přesto, že se nedůslednost nemá omlouvat, je tady ta okolnost, že při přivolání je pes vzdálen a psovod nemůže psa přinutit cvik provést a jeho vliv slábne se vzdáleností. Závažnější výsledný dopad má tato chybná činnost při provádění jiných cviků poslušnosti. Zvláště když je pes na vodítku u nohy psovoda a přesto, když nechce, nedá se přinutit k sednutí, lehnutí apod. Toto neprovedení cviku je malé vítězství psa. Je-li těchto vítězství více, začne se to projevovat na dalším chování psa a ten se postupně stává vedoucím ve dvojici psovod – pes.

 

Proto:

1)      Když nemám jistotu (99%), že pes cvik splní, nedávám povel. Nedopustím se tím nedůslednosti ve výchově.

2)      Nedovedu-li si cvik vynutit, rovněž raději nedávám povel. Nedopustím, aby pes zvítězil.

3)      Nevyhrotím situaci do konfrontace, když na to nejsem připraven (koš, obojek, vodítko).

 

 

 

 

PES SE CHOVÁ PODLE TOHO, KOHO MÁ ZA SEBOU.

 

Pes, který má jistotu, že se chová správně, působí vyrovnaně a sebevědomě. Takový pes většinou bývá „ukázněný“ při provádění cviků poslušnosti. Jeho jistota se však hlavně projeví při cvicích obrany. Zákus do rukávu je razantní, pevný a při pouštění je znát jeho ovladatelnost. Jistotu psa vytváří psovod během výchovy a výcviku tím, že soustavně dává psovi najevo svou spokojenost různými způsoby pochvaly a svou nespokojenost zase různým pokáráním.

       Psovodův hlas se stává pro psa tím nejsilnějším podnětem. Psovod musí při výchově se psem hodně mluvit a podle (intonace) zabarvení hlasu je to buď pochvala, nebo kárání. Aby psovod mohl uplatňovat pochvalu, musí včas uvidět a rozpoznat pejskovo správné, žádoucí chování, které směřuje k provedení cviku, a včas na psa pochvalně promluvit a tím ho ujišťovat, že to, co dělá, je v pořádku. Tyto pochvalné promluvy mají být časté, ale vždy za nějaké správné chování psa. Tak se pes stává psem, který ví téměř ve všech situacích, jak se má chovat. Psovod se stane pro psa autoritou a pes mu bezmezně důvěřuje. Vyvstane-li přece jen nějaká nová situace, na kterou pes není připraven, přichází na řadu pokyn a povzbuzení psovoda, jemuž pes nejvíc věří a jehož hlas je pro psa nejsilnějším podnětem. Pochvalné promluvy mají být vyslovovány často. Aby je bylo možno vyslovovat, měl by psovod často po psovi něco chtít, nějak ho usměrňovat či požadovat provedení nějakého cviku, nebo i zakazovat nějakou nežádoucí činnost. Nejšťastnější pes je zaměstnaný pes. Pes se takto stává psem pracovním, i když třeba netahá zrovna saně, či nepronásleduje zločince apod. Tím, že je připraven plnit naše pokyny, plní svoji službu.

Tu hlavní roli ale musí sehrát psovod.

 

O NÁCVIKU JEDNOTLIVÝCH CVIKŮ.

 

Nácvik cviku můžeme zhruba  rozdělit na tři fáze. V první se snažíme, aby pes „pochopil“, co se po něm chce, aby se vytvořila spojitost mezi povelem a provedením cviku. U většiny cviků je tato první fáze poměrně krátká. Když zjistíme, že nám pejsek začíná reagovat na náš povel a začíná cvik provádět, třeba ještě nedokonale, je to pro nás veliká radost. Je to povzbuzení, které nám přidá další chuť k výcviku. Bylo by chybou v tomto stádiu podlehnout uspokojení a přerušit další zdokonalování cviku. Je třeba pokračovat. To je však již druhá fáze, která je podstatně delší a usilujeme v ní o zdokonalení cviku a jeho provádění i v rušivém prostředí. Tato druhá fáze mnohdy trvá po celý pejskův život. Později s vynechávkami přejde ve třetí fázi, v tzv. kondiční opakování a to by nikdy nemělo skončit. Pro toto stádium výcviku pro psa platí vyjmenované zásady.

Jednu je však třeba znovu zdůraznit.

 

Účelem výcviku je, aby ze všech podnětů, které na psa působí, tím nejsilnějším byl hlas jeho psovoda.

Abychom se přiblížili tomuhle ideálu, snažíme se co nejvíce prohlubovat dobrý vztah mezi psem a psovodem. Opravdový, hluboký vztah se vytváří výcvikem. Jsou příklady, kdy jeden člen rodiny psa krmí, většinou matka, a zdálo by se, že pes k ní přilne nejvíce a bude ji nejvíc poslouchat. Pes však nejvíce poslouchá toho, kdo s ním provádí výcvik a k němu taky nejvíce přilne. Každým zvládnutým cvikem prohlubujeme vztah mezi psem a psovodem. Výcvik však musí být veden správně a nesmí se při něm narušovat dobrý vztah. Jelikož na dobrém vztahu záleží vše, proto si opakujeme: Vytvořený dobrý vztah nám pomáhá při výcviku a výcvik nám pomáhá při prohlubování vztahu.

Toto všechno je důležité pro všechny cviky, ale nejvíce pro cvik přivolání. Je možno si znázornit probíhající nácvik:

Po povelu zpočátku štěně přibíhá hlavně pro pamlsek, později pro příjemný zážitek. Přijde-li však do toho rušivý podnět – slepice, jiný pes, kočka či zajíc, stane se tento rušivý podnět pro psa silnějším podnětem než hlas psovoda a s ním spojený příjemný zážitek. Pes nás poslouchá jen, když ho nic neruší nebo když se momentálně neděje nic zajímavějšího. Proto potřebujeme co nejvíce dotáhnout druhou fázi cviku. K tomu taky pomáhá komplex ostatních cviků poslušnosti.

Jinak řečeno:

Tři cviky základní ovladatelnosti dotáhneme k dokonalosti tím víc, čím více dalších cviků se psem zvládneme. A nemusí to být jen cviky poslušnosti.. Cviky pachových prací rovněž prohlubují vztah a přispívají ke vzájemnému dobrému porozumění. U cviků obrany se zase naučíme ovládat psa i ve stresových situacích, na které se předem připravíme. Častým procvičováním mnoha cviků soustavně upevňujeme své nadřízené postavení ve smečce a psa dostáváme do své podřízenosti. Pamatujme že:

 

Nejšťastnější pes je zaměstnaný pes.

 

Každým povelem, každou pochvalou, každým pokáráním (ne zbytečným a z psího, smečkového hlediska spravedlivým) i každou promluvou na psa je pes zaměstnáván a udržován v podřízeném postavení. Touto činností se zvětšuje  psovodův vliv na psa a začne se to projevovat plněním cviků i v rušivém prostředí, kde probíhají různé, pro psa zajímavé a přitažlivé děje.

            Když si to všechno shrneme a vrátíme se na začátek, tak vidíme, že základní ovladatelnost sice tvoří jen tři cviky a z nich hlavně jeden – přivolání, ale je však také pravda, že pro jejich dokonalý nácvik je dobré nacvičovat i ostatní cviky poslušnosti, obrany i pachových prací.

Abychom měli nacvičenou základní ovladatelnost pro opravdové praktické použití, přidejme k ní několik dalších cviků poslušnosti.Vybereme si nejdříve ty nejnutnější, které nám usnadní a zpříjemní chvíle prožité s pejskem.

 

Budou to tyto cviky:

1)      „Ovladatelnost psa“ – je chůze psa u nohy psovoda plus obraty vlevo, vpravo v bok a čelem vzad za chůze i na místě. Nejdříve na vodítku, později bez vodítka.

2)      „Polohy psa“ – sedni – lehni – vstaň. Zpočátku u nohy, potom před sebou a později obojí bez vodítka.

3)      „Odložení psa“ – v poloze lehni krátkodobě, později prodlužovat (v čase i v metrech), popřípadě odložit v jiné poloze.

 

Všechny tyto cviky poslušnosti můžeme nacvičovat od útlého věku štěněte zároveň. Nemusíme čekat, až docvičíme jeden, a potom teprve začít další. Nesmíme však  je příliš rychle za sebou míchat dohromady.

       U všech těchto cviků pamatujeme na druhou fázi, která trvá dlouho. Může sice povolit naše úsilí a my přestaneme cviky zdokonalovat a upřesňovat, ale musíme aspoň kondičně opakovat. Vytvořená spojitost se časem vymazává, provedení cviku je méně přesné až nulové. Mohlo by to vést k omylu psovoda a nabytí dojmu, že se psovi nechce. Když to již spolehlivě prováděl, bude to provádět pořád stejně, nebo ještě lépe. Toto přestává platit, když přestaneme procvičovat, naopak při stálém procvičování a opakování toto samozřejmě platí.

 

 

První fáze cviku

(než pes „pochopí“, co po něm chceme)

 

Tři zásady pro nacvičování první fáze cviku:

 

1) Cvik začínáme tam, kde nejsme rušeni. Rušit nás může jakýkoliv podnět, který na psa působí. Projíždějící auto, vlak, motorka, jiné zvíře, nezvykle cizí prostředí, procházející osoby apod.

Toto neplatí pro cviky, u kterých se dá uplatnit napodobovací metoda. Například cviky obrany a překonávání překážek.

 

2) Nedaří-li se cvik, nejdříve hledejme chybu u psovoda, potom teprve u psa.

Člověk je z dvojice psovod-pes ten, který má schopnost myslet a určuje postup nácviku. Může se stát, že určí postup, který má určité chyby, nebo zapomene dodržovat některé zásady. Některé chyby mohou vyplynout z toho, že psovod je začátečník a nedovede na psovi poznat reakce, které třeba mohou znamenat, že pes začíná cvik „chápat“. Psovod může psovi nácvik udělat buď nepříjemný a tím ho znechutit až odradit, nebo příjemný, radostný a pak se pes na výcvik těší a provádí vše s radostí. Pes chyby nedělá.

 

3) Nechejme psovi zažít příjemný konec cviku. Na konci cviku je pochvala, opakování povelu, pochvala a pamlsek. Pochvala je pro psa příjemný zážitek, na který se vždy těší. Opakování povelu (po provedení cviku) nám násobí cvik a urychluje jeho  „pochopení“. U této zásady se trochu zdržíme.

 

 

APORT

 

Někdy bývá popisován nácvik aportu tak, že začínáme cvik nacvičovat  ne od začátku, ale od konce. U cviku „aport“ je to zřetelněji vidět než u jiných cviků. Cvik přinášení předmětů – aport se skládá z více cviků. Vyslání vpřed, uchopení předmětu, přivolání, předsednutí, držení předmětu v poloze sedni a puštění – odevzdávka. Proto bývá jeho nácvik zdlouhavý.

Z knihy „Výcvik psa“:

Psovod drží předmět v ruce a rychlými pohyby vydrážďuje psa, aby předmět uchopil. Přitom vyslovuje povel „aport“. Když je pes dostatečně vydrážděn, dá psovi možnost předmět uchopit a pochválí jej. Předmět přitom nepouští z ruky, naopak mírným tahem přitáhne k sobě. V příhodném okamžiku dá psovi povel „pusť“. Jakmile pes předmět pustí, odmění jej psovod pamlskem a pochvalou. A to je vlastně to příjemné zakončení cviku. Když si pes zvykl uchopit předmět z ruky psovoda, při dalším vydráždění hodí psovod předmět 2-3 m před sebe a současně dá psovi povel „aport“. Jakmile pes předmět uchopí, psovod jej pochválí, opakuje povel a odbíhá od psa. Pes ho zpravidla následuje. Jakmile se pes dostane do přímé blízkosti psovoda, ten se obrátí a přebírá od psa předmět. Následuje pochvala a odměna.

 

 

ŠTĚKÁNÍ NA POVEL

(Opět kniha „Výcvik psa“)

 

Psovod využívá každé příležitosti, při které pes sám štěká, aby jej povelem a pochvalou přiměl k zaštěkání na rozkaz. Také nejdříve dochází k provedení cviku a potom následuje povel a pochvala. Postupně se povel dostane před provedení cviku. Opět nácvik cviku od jeho zakončení. Podobně to probíhá u cviku chůze u nohy i přivolání.Opakováním povelu před provedením cviku psa kazím. Po provedení ve spojení s pochvalou urychluji nácvik.

 

Druhá fáze cviku

(zdokonalování cviku)

 

Sedm zásad pro zdokonalování cviku:

1)      Cvik ukončíme jeho nejlepším provedením.

Po provedení cviku – pochvala, opakování povelu v příjemném a veselém naladění a pamlsku – zůstane u psa dojem příjemného zážitku, spojeného s tímto povelem. Docílíme toho, že pes bude tento cvik provádět s chutí a radostně. Bude se doslova těšit ne výcvik. Když po nejlepším provedení cviku přerušíme další opakování tohoto cviku, zůstává psovi v paměti pro příští cvičení tímto povelem spojeno to zatím nejlepší provedení cviku.

V nejlepším přestat. Příští cvičení po přerušení může následovat již za několik minut.

 

2)      Nechceme po psovi víc, než jsme nacvičili.

Musíme si dobře pamatovat, jak dokonale nám pes cvik prováděl, a podle toho promýšlet postup při dalším opakování cviku. Rozcvičkou zopakujeme, co jsme se naučili až dosud, a přidáme o něco víc. Stává se při odložení na vzdálenost 10m, že psovod usoudí, že tento cvik je hotov a příště odejde až na 40m a pes odložení nevydrží. Proto prodlužovat postupně.

 

3)      Nepředpokládejme, že nám pes podá vždy nejlepší výkon.

Postupujeme-li správně, chce nám pes vždy udělat radost. Není však stroj a může se stát, že se na již jednou dosaženou úroveň provedení cviku musíme často rozcvičkou docvičit znovu. Nesmí nás to odradit. Nesmí nás to odradit a pokračujeme stále příjemným tónem.

 

4)      Častým opakováním se blížíme k dokonalému provedení cviku.

Co se psem nedělám, pes nedělá.

Co se psem dělám málo, pes dělá málo.

Co se psem dělám více, pes dělá více.

 Některé cviky se daří lépe a psovod je opakuje raději a častěji. Tím ještě více narůstá rozdíl mezi cviky zajímavými a méně zajímavými. Psovod si má uvědomit nutnost opakování všech cviků. Později, když už je cvik nacvičen, opakováním bráníme jeho postupnému vyhasínání či zapomínání. Některé cviky je třeba pro udržení dosažené úrovně opakovat častěji, jiné méně často.

 

5)      Kolikrát psovi dávám povel a pes ho nesplní, tolikrát psa kazím.

Při nácviku v druhé fázi, kdy pes již cvik „chápe“ a psovod vlastně opakováním cvik  zdokonaluje, je dobré mít na mysli jak používat povel. Je dobré si určit pravidlo pro povel. První povel normální, věcný, druhý povel hlasitý, výhružný, třetí povel nedávám. Místo třetího povelu následuje nějaké donucení a zamyšlení, proč pes povel neplní. Procvičováním cviků na vodítku u nohy docílíme jejich plnění na první povel, protože můžeme psa mechanicky donutit provést cvik. Takto docílíme, že pes plní cviky na první povel, i když je od psovoda vzdálen. Po provedení cviku můžeme povel opakovat s pochvalou i vícekrát. Pes je tak upevňován v tom, že se choval správně.

 

 

6)      Nejsem-li důsledný k sobě, nejsem důsledný ani k psovi.

Být důsledný neznamená trestat, ale vyžadovat. Podlehne-li psovod jednou špatné náladě a klade na psa nepřiměřené požadavky, podruhé zase v dobré náladě psovi odpouští všechny nepřesnosti, je nedůsledný. Podle toho taky vypadá vychovanost a procvičenost psa. Jaký pán, takový pes. Psovod by si měl vždy udělat čas na důsledné vyžadování daného povelu. Nemám-li možnost a čas na důsledné dokončení cviku, nedávám povel.

 

7)      Nejsem-li pro výcvik naladěn, necvičím.

Výchovu a výcvik psa je dobré provádět formou radostné hry. K tomu by psovod měl být vesele naladěn. Nálada psovoda se přenáší na psa. Podle toho pak vypadá jeho chuť k práci. Může se také stát, že pes je výcvikem pokažen, bojí se výcviku, bojí se psovoda, poruší se vztah mezi nimi a pes ztrácí sebevědomí. Projeví se to také na jeho nespolehlivosti v náročných cvicích obrany.

 

 

APORT – přinášení předmětu.

 

Patří mezi cviky, které je možno nacvičovat se psem již od štěněte. Nejlepší vnímavost štěněte pro tento cvik prý je ve věku 10-12 týdnů. V tomto věku je dobré používat při výcviku metodu hry, doplněnou pamlskem. Jeden z možných způsobů nácviku: Připravíme si hadr, který smotáme, ovineme provázkem a máme dobrý předmět pro nácvik zákusu i přinášení – „peška“. „Pešek“ by měl být dost dlouhý, aby štěněti vyčníval po sevření z čelisti. Štěně si rádo hraje a rádo kouše do různých předmětů. Při hře se přetahujeme se štěnětem o kus hadru nebo o starou ponožku, o klacích, ale nejlépe o „peška“. Mírným tahem a poškubáváním upoutáme zájem štěněte o tento předmět. Štěně drží předmět, někdy u toho i vrčí, což povzbuzujeme povelem „drž!“ a pochvalou „hodný“. Někdy necháme štěně vyhrát a předmět pustíme za současného vyslovování „drž“, „aport“ a pochvaly. Při dalším přetahování do stran najednou znehybníme a druhou rukou jemným stiskem prsty na zuby ze stran donutíme štěně povolit stisk. Zároveň dáváme povel „pusť“. Okamžitě, dokud štěně má zájem, předmět odhodíme viditelně asi dva až tři metry a štěně necháme běžet za ním. Po uchopení se snažíme všemi způsoby štěně s předmětem přivolat do své blízkosti na dosah ruky. Couváme, tleskáme, dřepneme, vesele vyslovujeme povel „ke mně“, a když se štěně přiblíží na dosah ruky, zastavíme couvání, vykročíme proti štěněti a rychle uchopíme aportovaný předmět, který štěněti vyčnívá z čelistí. Není vhodný balónek či jiný předmět, který nemůžeme  chytit rukou. Pokračuje hra přetahováním za současného vyslovování povelu „drž“, „aport“. Po popsaném odebrání s povelem „pustˇ“, může následovat odhození s povelem „volno“, nebo přetahování zakončené vítězstvím štěněte a pochvalou. V této první fázi nácviku tohoto cviku je dobré dodržovat určitý poměr a neodebírat předmět při každém přiběhnutí, nebo aspoň po odebrání dát štěněti volno s odhozením předmětu. To aby se štěně nebálo o svoji malou kořist. Tento způsob nácviku má několik výhod. Především je to HRA, při které sice štěně učíme aportovat, ale zároveň jako žádoucí vedlejší účinek naučíme psa hned dva další povely – „drž“ a „pustˇ“, což se nám bude hodit při nácviku obrany, protože než dáme psovi kousnout do rukávu, napřed se učí zákusu a držení hadru, či nějakého peška. Když se nám nácvik daří, zkusíme prodlužovat vzdálenost odhození předmětu. Máme však na paměti zásadu o vzdálenosti a slábnoucím vlivu psovoda, a proto po odhození běžíme za štěnětem, aby v okamžiku, kdy štěně doběhne k předmětu, nebyla vzdálenost mezi námi veliká a opět couváním, tleskáním a laskavými slovy „ke mně“ se snažíme přimět štěně, aby běželo s předmětem směrem k psovodovi. Po zkrácení vzdálenosti na dosah zastavíme, obratně uchopíme vyčnívajícího peška a po chvíli přetahování následuje odebrání. Při dalším pokračování zkusíme štěně před odebíráním posadit. Nesmíme to opakovat moc dlouho, aby to štěně  nepřestalo bavit. Je dobré vždy v nejlepším přestat, aby štěněti zůstala chuť do další hry. Někdy zkusíme jen konec cviku. Posadíme štěně před sebe, dáme mu peška, a  když drží pustíme ho a necháme psovi chvíli držet v poloze sedni  s pochvalou a povelem „drž“, „aport“. Po chvíli chytneme peška, velíme „pustˇ“ a odebereme aport s pochvalou i pamlskem. To jsou jen začátky nácviku. Když štěně již přináší peška, zkusíme měnit předměty. Nácvik aportu není dobré uspěchat. Pamatujme, že druhá fáze tohoto cviku vlastně nikdy nekončí. Udržet chuť a radost štěněte pro tuto hru je důležitější než rychlost a momentální výsledek nácviku. Nácvik dalších cviků poslušnosti nám pomáhá upevnit i tento zajímavý cvik.

Jak má vypadat konečné provedení cviku „aport“? Pes sedí u levé nohy psovoda. Psovod odhodí předmět ne blíže než 10m před sebe. Po vyslovení povelu „aport“ pes vybíhá pro předmět, který po nalezení vezme do zubů a nejkratší cestou, bez překusování přiběhne, posadí se krok před psovoda a radostně se mu dívá do očí.

Nácvik přinášení předmětů je zajímavý, ale obtížný. Aby se nám podařilo jej dobře zvládnout, měli bychom si postup promyslet, ujasnit, rozdělit nácvik na jednotlivé části a podle potřeby se zaměřit na každou část zvlášť.

Ujasněme si tři hlavní časti, na které lze cvik rozdělit a které lze procvičovat každou zvlášť, nebo provádět cvik s určitým zaměřením na některou z nich.

 

1)      Vyhledání předmětu.

2)      Návrat s předmětem.

3)      Odevzdání předmětu.

 

 

1)      Vyhledání předmětu.

 

Na začátku musí být vypěstován zájem o předmět. Postupně zvětšujeme vzdálenost odhození a ztěžujeme vyhledávání odhazováním do vyšší trávy, do křoví, nebo tak, aby pes neviděl, kam předmět dopadl. Při úspěšném nácviku pes později hledá předmět pouze na povel a nemusí vidět jeho odhození Zaměříme-li se na tuto část cviku , můžeme dosáhnout takové dokonalosti, že pes bude vytrvale hledat třeba hodinu i déle. Bude se nám to hodit při vyhledávání předmětů při revírování. V běžném životě se nám to může rovněž hodit. Dítě nebo maminka ztratí nějaký předmět (klíče, peněženku) a neví přesně kde, jen přibližně. Pes se zájmem o aport vyhledá ztracený předmět, pokud  na něm bude jen trocha pachu.

 

 

2) Návrat s předmětem.

 

Pes po nalezení a uchopení předmětu se má vrátit nejkratší cestou, bez zastavování k psovodovi. Pro tuto část cviku potřebujeme mít cvik přivolání aspoň trochu nacvičen. Podle toho, kdy začneme aport nacvičovat, v jakém věku psa, podle toho, jaký způsob nácviku zvolíme, podle toho musí  být i stupeň nacvičenosti cviku přivolání. U popsaného způsobu nácviku v útlém věku stačí, aby byla zvládnuta první fáze, tj. aby pes věděl, co se na povel „ke mně“ po něm chce. Chybějící musíme nahradit atraktivností našeho chování a vhodným působením tak, aby si pes rád s námi hrál. Takto vlastně  zpětně ovlivňujeme a zlepšujeme i přivolání. Dbejme, aby od začátku nácviku štěně nezažilo ani okamžik, kdy by po uchopení předmětu mohlo váhat s příchodem, nebo dokonce mělo čas si s předmětem hrát. Později, i když pes již přichází, jsme vždy připraveni na popsané pomocné povely, jen aby se pes naučil okamžitě po uchopení  nejkratší cestou bez váhání  přiběhnout k psovodovi. V tomto stadiu, zase opačně podle věku a stupně nacvičenosti přivolání, volíme způsob působení na psa po uchopení aportu, aby návrat byl okamžitý bez váhání. Nesmíme nechat psa zaujmout se nějakým jiným podnětem, nesmíme ho nechat se rozptylovat a snažíme se docílit, že po uchopení předmětu jediné, co psa „napadne“ a co udělá, je okamžitý návrat k psovodovi. Na mladé štěně s málo nacvičeným přivoláním působíme již popsaným způsobem (couvání, tleskání, lákání s povelem „ke mně“), na starší štěně s pokročilejším přivoláním již více působíme povelem. Máme na paměti zásadu o vzdálenosti a slábnoucím vlivu a nechceme po psovi víc, než jsme nacvičili a na dosaženou úroveň se při cvičení musíme docvičit a pak trochu přidat. Velice důsledně si hlídáme okamžitý návrat psa a nedovolíme mu žádné rozptylování. Každým okamžikem jsme připraveni dát pomocný povel, nebo pochvalu, kdyby pes zaváhal, nebo šel příliš pomalu.

 

Zásady:

Cvik začínáme nacvičovat tam, kde nejsme rušeni, ale ve známém prostředí.

Nedaří-li se cvik, nejdříve hledejme chybu u psovoda, potom teprve u psa.

Nechme psovi zažít příjemný konec cviku.

Nepředpokládejme, že nám pes podá vždy nejlepší výkon.

Nejsem-li pro výcvik naladěn, necvičím.

Pes se chová podle toho, koho má za sebou.

Vliv psovoda slábne s narůstající  vzdáleností.

V nejlepším přestat – tehdy, kdy to psa nejvíce baví.

Častým opakováním se blížíme k dokonalému provedení cviku.

 

 

3) Odevzdání předmětu.

 

Aby pes rád odevzdával svoji kořist (aport), uděláme z této odevzdávky pro psa příjemný zážitek, na který se bude těšit. Je dobré procvičovat tuto poslední část samostatně tak, že posadíme psa před sebe a s povelem „drž“ dáme psovi předmět a po chvilce držení jej odebereme s pochvalou, hlazením a pamlskem.Když pes dobře udělá tuto odevzdávku, procvičujeme pak i první dvě části a poslední část nám bude sloužit jako příjemné zakončení cviku.

Při procvičování se podle potřeby zaměříme na tu část cviku, ve které jsme pozadu. Budˇ budeme připravovat obtížnější vyhledávání, nebo se zaměříme na okamžitý návrat za pomoci různých pomocných podnětů, nebo budeme prodlužovat výdrž v poloze sedni před psovodem. Počítáme jednou do pěti, pak do osmi, zase do čtyř, do deseti, sedmi, dvanácti apod. Může to být i nahlas – pes poslouchá a zapomene pustit předmět. Po odebrání nešetříme pochvalou, dáváme najevo nahlas svou radost, děláme vše, aby se pes na příští odevzdávku těšil. Nezapomeňme, že i to je dlouhodobý proces, že bude nějakou dobu trvat, než pes „pochopí“ zakončení a bude  správně reagovat. Pamlsek pak dávejme až po odebrání a po povelu „k noze“, aby pes předčasně nepouštěl předmět v očekávání pamlsku.

 

 

 

 

           

ŠTĚKÁNÍ NA POVEL.

 

Nácvik tohoto cviku je možno rozdělit na jednotlivé části a podle potřeby se na ně zaměřit a ujasnit si, kde dělá psovod chybu.

1)      Vyprovokovat k vyštěknutí.

2)      Okamžitě výrazně odměnit.

3)      Prodlužovat.

 

1) Vyprovokovat k vyštěknutí.

Při dovádivé hře štěně často vyštěkne. Při provokování štěněte aportem, pamlskem se také podaří přimět štěně ke štěknutí. Je dobré provokovat štěně při činnosti, která je mu příjemná, ať si spojuje štěkání již v začátcích s příjemnými zážitky. Bude později štěkat radostně a dychtivě. Vyvarujme se použití donucovacích způsobů na bolest, jako je dupnutí nohou na packu, až štěně vyjekne bolestí, nebo bolestivé klepnutí po čumáku. Pes si spojí povel „štěkej“ s nepříjemným zážitkem a i po letech bude zjevné, že bylo použito pro psa nepříjemné metody, která psovi narušila sebevědomí.Při nácviku revíru někdy potřebujeme pomocný povel ke štěkání a tento nepříjemný způsob nácviku se projeví i tady.

Tedy: Potřebujeme vyprovokovat radostné a dychtivé zaštěknutí, které bude později hlasitější, až se změní ve slabé, nesmělé vyštěknutí, které budeme cílevědomě pěstovat  a rozvíjet  na vyštěknutí sebevědomé, až to bude několikeré silné zaštěkání na jediný povel. To však až později. Zatím jsme v první fázi – tedy chceme, aby pes „pochopil“, co po něm psovod  chce, Jakmile vidíme u psa jen pokus o vydání zvuku, okamžitě i tento pokus odměníme pochvalou, pamlskem. V této chvíli je nejdůležitější VÝRAZNÁ změna chování psovoda, Když psa provokujeme k vyštěknutí, může to na něj působit až nepříjemně, a když neví, co má dělat, ztrácí jistotu  a sebevědomí. Proto provokování musí být více radostné a hravé než vynucující. Psovod by měl umět dát najevo svoji spokojenost a tím psa ujistit, že se chová správně. Pro tento okamžik je důležité znát chování svého psa  a nepřehlédnout vhodný moment pro pochvalu. Přílišné, až nervózní vynucování a promeškání pravého okamžiku bývají nejčastější chyby při nácviku tohoto cviku. Proto tento cvik patří mezi tři základní, u kterých rozhoduje psovodova šikovnost, znalost psa, citlivost, to, jak si s pejskem rozumí, jak mu dovede dát najevo, co po něm chce a svoji spokojenost.

Když se podaří první malý krůček, je vyhráno a další zdokonalování při správném postupu bývá doslova blesková. Tento cvik by měl být vizitkou psovoda, jak si s pejskem rozumí. Zkušený výcvikář již na tomto cviku pozná, jaký vztah se mezi dvojicí vytvořil. Při prodlužování platí vyjmenované zásady, některé je však možno zdůraznit.

1)      Nejsem-li pro výcvik dobře naladěn, necvičím.

2)      Nedaří-li se cvik, hledejme chybu u psovoda a odstraňme ji.

3)      Nechme psovi zažít příjemný konec cviku.

4)      Častým opakováním se blížíme k dokonalému provádění cviku.

 

 

 

 

2) Okamžitě výrazně odměnit. (Výrazná  a okamžitá změna chování psovoda).

 

Okamžitá reakce, aby pes poznal psovodovu spokojenost je rozhodující. Šikovnost psovoda spočívá v rozpoznání správného okamžiku. Psovod by se měl naučit dát najevo svoji spokojenost hlasem, mimikou, pohyby i svým postojem. Přechod do spokojeného postoje včetně spokojených pohybů by měl být zřetelný a výrazný. Tím se zesílí působení pochvaly a udrží radostná nálada při nácviku. Málo výrazná pochvala je „nemastná, neslaná“ a podle toho také pes reaguje. Výrazná změna postoje a pohybů tak, aby vyjádřily spokojenost a radost, má význam i pro jiné cviky. Postoj, kdy čekáme po povelu na provedení cviku, bychom mohli nazvat postojem očekávacím nebo vyžadovacím. Při povelu „ke mně“ stojí psovod téměř v pozoru a čeká bez hnutí na příchod a předsednutí psa. Podobně u cviku aport, nebo vyslání psa na překážku. I tady po ukončení cviku s pochvalou by měla následovat výrazná změna postoje a psovod celým tělem, každým pohybem dává najevo radost a spokojenost. Při dodržování těchto zásad pes brzy „pochopí“ povel „štěkej“ a dalším úkolem psovoda bude opakováním udržet a vhodně prodlužovat tento cvik.

 

3) Prodlužovat.

 

Postupně vyžadovat další a další vyštěknutí, až se dostaneme na trojí, čtvero zaštěknutí na jediný povel. Při dalším procvičování učíme psa provádět tento cvik v dalších polohách. Začínáme v jakékoliv poloze i před uvázaným psem. Pak následuje poloha „sedni“ u nohy psovoda se psem na vodítku. Potom by měla následovat poloha „stůj“ před psovodem a pak poloha „lehni“ opět před psovodem s prodlužováním vzdálenosti psovoda od psa až na 20m. Tento cvik je cvikem poslušnosti, ale hlavní využití je při označování vyhledaného těžšího předmětu, či osoby. Vyhledávanou osobou může být někdo zraněný, nemocný, zbloudilý, nebo malé dítě a pes by neměl být agresivní. Naučí-li se štěkat na povel, je to štěkání bez agresivity. Toto štěkání je však třeba ještě více prodlužovat v čase, aby pes nalezené označoval štěkáním až do psovodova příchodu.

 

 

HRA – VÝCHOVA – VÝCVIK.

 

Hrou k výchově, výchovou k výcviku.

 

Hrajeme si s pejskem pro svoje potěšení, pro radost a pro příjemné zážitky. Toto všechno prožívá též pejsek a prožívá to s psovodem. Dochází k vytváření vzájemného vztahu, kdy jsou pro pejska nejpříjemnější chvíle ty, které prožívá s psovodem. Při hře je již také možné štěně trochu usměrňovat a vychovávat. Při hře je možno nezřízeně dovádět, nebo provozovat hru za určitým účelem. Nezřízené dovádění by mělo být spíše odměnou za nějaké provedení cviku, je však dobré dovádět a vytvářet si dobrý vzájemný vztah.  Opakovaná hra, jejímž cílem je vytvoření návyku, je již výchovou. Je to výchova hrou. Při výchově se nedá vyhnout zákazům a také se někdy použije mechanické donucení jako stlačení, nebo potáhnutí vodítkem. To už pak přechází výchova ve výcvik. Při výcviku se snažíme co nejvíce rozvinout druhou fázi cviků a dotáhnout cviky zákazové. Snažíme se co nejvíce naplnit zásadu:

 

 Účelem výcviku je, aby tím nejsilnějším podnětem, z těch, které na psa působí, byl hlas psovoda.

 

Toto je ideál, ke kterému se snažíme co nejvíce přiblížit. Snažíme se, aby nám pes prováděl cviky v prostředí, kde je více podnětů působících na psa, to je v prostředí rušivém.Aby například přiběhl na přivolání, i když tam je více psů, se kterými je možno se prohánět, aby zůstal na místě odložení, i když vidí kočku, kterou je možno prohnat a podobně.

Pro shrnutí platí: Druhou fázi cviků dotáhneme k dokonalosti častým procvičováním cviků na vodítku a v blízkosti psovoda. Pomocí těchto cviků si upevňujeme návyk na okamžité plnění povelů i u cviků, kdy je pes od psovoda vzdálen.

Časté procvičování cviků poslušnosti s důsledným vyžadováním jejich okamžitého provedení je výcvik. Pro výcvik byly vypracovány různé výcvikové metody. Použití vhodné výcvikové metody závisí na povaze psa a na charakteru procvičovaného cviku.

Pro začátek je vhodná metoda hravá v kombinaci s pamlsky. Touto metodou nemůžeme nic pokazit. Při zákazu nežádoucí činnosti však musíme již použít silnější podnět a jeho nepříjemný dopad na vztah psovoda a psa smazat pochvalou a pamlskem. To už je pak metoda kontrastní, která je velice účinná. S dospíváním štěněte budeme k silnějším podnětům nuceni. Zvlášť při pokusech štěněte o změnu hodnostního postavení ve smečce člověk-pes.

 

 

BIOLOGICKY ZÁVAŽNÝ PODNĚT.

 

Biologicky závažné působení (podnět) na psa je účinný způsob, jak ovlivnit chování psa tak, aby reagoval žádaným způsobem. Aby se u psa vytvořily reakce na náš signál čili povel.

Biologicky závažných podnětů působících na psa  je více. Některé se používají častěji, jiné méně často a od některých se již upustilo.

Často používané postupy se staly výcvikovými metodami nebo aspoň návody na nácvik některých cviků.

Přestaly se používat postupy působící bolest a trýznění psa.

Vyjmenujme nejznámější:

 

PODNĚT:                               VÝCVIKOVÁ METODA:

 

Bolest.                                     -Parforsní výcviková metoda.

                                                 (ostnatý obojek, rákoska apod.)

 

Mechanické donucení.             -Mechanická metoda (obojek, vodítko, ruka)

                                                -Kontrastní  výcviková metoda.

                                                 (mechanické donucení a odměna pamlskem)

 

Potrava.                                   -Kontrastní výcviková metoda.

                                                -Chuťově dráždivá metoda.

 

Hra.                                         -Hravá výcviková metoda.

                                                 (psi si hrají i v dospělosti)

 

Lovecký pud.                           -Nácvik aportování. (malá kořist)

                                                 -Zadržení figuranta. (velká kořist)

 

Hrozba osamocení                    -Nácvik štěkání či přivolání.

(mini smečka)                           (Uvázání a odchod či držení vodítka jinou osobou)

 

Ohrožení smečky                        -obrana psovoda, příbytku .

 

Při provádění výcviku by pes vždy měl být hladový, aby měl chuť na pamlsek. Pes s plným žaludkem má útlum a měl by v klidu trávit, ať se mu nekazí postava prověšováním břicha a prohýbáním hřbetu.

Psovod by si měl vždy promyslet, případně se poradit, jaký podnět zvolí pro nácvik jednotlivých cviků.

Na různé cviky je dobré použít různé nejvhodnější  podněty. Povaha psa, druh psa, stáří štěněte i pokročilost stadia nácviku jsou okolnosti, které ovlivňují výběr nejvhodnějšího podnětu.

Chceme-li psa povzbudit, využijeme hravosti, loveckého pudu či potravy. Chceme-li psa ukáznit, hodí se podnět mechanický až  nepříjemný a jiný  zase při nácviku obrany apod.

Psovod musí přemýšlet JAK NA TO.

 

 

OPAKOVÁNÍ A DŮSLEDNOST U CVIKŮ POSLUŠNOSTI.

 

Platí-li pro přivolání tři hlavní zásady, tak dvě z nich platí pro všechny ostatní cviky. Nemáme-li 99%ní jistotu, že pes cvik provede a ani ho k jeho provedení nedokážu donutit, nedávám povel. Po splnění povelu samozřejmě nikdy psa netrestám, ale naopak chválím. Chválím výraznou pochvalou, vychutnávám provedení cviku, psovi dávám najevo svoji spokojenost hlazením, promlouváním na psa v příjemné, spokojené intonaci, abych utvrdil psa v tom, že se choval správně. V této příjemné intonaci můžu několikrát opakovat povel a mezitím chválit (hodný), hladit psa apod. A takto nechávám provedení cviku vychutnat i psovi.

Nechme psovi zažít příjemné zakončení cviku!

 

Naopak, musíme-li  psa po povelu mechanicky nutit cvik provést, rozlišujeme toto donucení dvojí.První jemné, laskavé, hravé, kdy psa nějak přimějeme cvik vykonat. To bývá v začátku výcviku v první fázi a na začátku druhé fáze. Později, když pes už dobře zná povel i jeho provedení, jen se mu právě nechce, přichází na řadu druhý způsob, který je pro psa již trochu nepříjemný. My chceme dosáhnout toho, aby se pes vyhnul nepříjemnému donucování rychlým provedením cviku. Nepříjemné donucení  může být  škubnutí vodítkem směrem dolů (lehni), nahoru (sedni), popř. tlak rukou na záď psa apod. Vždycky by ale psovod měl rozlišovat, proč pes váhá s provedením cviku, a podle toho volit donucovací impuls. Někdy se pes jen  trochu „zapomene“ a příliš ostrý impuls pak narušuje vztah a pes ztrácí důvěru v psovoda. Donucovací impuls se později změní v impuls urychlovací, protože cílem by mělo být provádění cviků na dvě doby. Tento urychlovací impuls lze uplatňovat také hravě a radostně, pro psa příjemným způsobem. Docílíme toho, že pes bude cviky provádět radostně a bude se na cvičení těšit. Svoje veselé a radostné chování při procvičování přeneseme na  psa. Při těchto cvicích je dobré uplatňovat zásadu „v nejlepším přestat“. Pes se bude na další cvičení těšit.

Cvik ukončíme jeho nejlepším provedením, pokud možno ve chvíli, kdy to psa baví nejvíc. Aby se pes na opakování cvičení těšil, je dobré mít na mysli zásadu: Nejsem-li pro cvik dobře naladěn, necvičím. Psovod by si měl udržovat dobrou náladu, i když musí zvyšovat hlas a uplatňovat donucování, protože okamžitě po provedení cviku následuje pochvala v příjemné a radostné intonaci a psovod nemůže čekat, až ho přejde zlost, nebo až dostane dobrou  náladu, aby uplatnil kontrast mezi donucením a pochvalou.

 

ZÁSADY PRO CVIČNÉ OPAKOVÁNÍ.

 

1)      Nejsem-li pro cvik naladěn, necvičím. (Aby se pes na výcvik těšil, nejdřív se musí těšit psovod.)

2)      Cvik v začátcích nacvičujeme tam, kde nejsme rušeni.

3)      Nechme psovi zažít příjemné ukončení cviku.

4)      V nejlepším přestat. Cvik ukončíme jeho nejlepším provedením.

PROČ CVIČNĚ OPAKOVAT?

 

1)      Častým opakováním se blížíme k dokonalejšímu provádění cviků.

2)      Co se psem nedělám, pes nedělá, co dělám málo, dělá málo, co dělám víc, dělá víc.

3)      Při cvičném opakování nezanedbávejme cviky, které se nám nedaří. Naopak doháníme rozdíly.

 

CO SI UVĚDOMOVAT?

 

1)      Kolikrát psovi dávám povel a pes ho nesplní, tolikrát psa kazím.

2)      Pes se chová podle toho, koho má za sebou.

3)      Nedaří-li se cvik, nejdříve hledejme chybu u sebe  (psovoda), potom teprve u psa , či někoho jiného.

4)      Nejšťastnější  pes je zaměstnaný pes.

 

PROČ?

 

Účelem výchovy a výcviku je, aby ze všech podnětů na psa působících, tím nejsilnějším byl hlas psovoda.

 

NECHME PSOVI ZAŽÍT A  VYCHUTNAT PŘÍJEMNÉ ZAKONČENÍ CVIKU.

 

Pokud trochu možno vždy, i když se nám cely cvik moc nedařil. Pes rychleji chápe, kdy je cvik ukončen – zůstává v něm  dobrý pocit  pro další cvičení. Zřetelně můžeme oddělit konec cviku u stopy, aportu, přivolání, odložení, chůze u nohy. U jiných musíme dělat vše proto, aby pes cvik provedl a hned zdůraznit pochvalou jeho ukončení.

 

Stopa – po špatném vypracování a nedokončení stopy, našlápneme náhradní, krátkou, aby pes došel na její konec, abychom mohli chválit ukončení stopy.

 

Aport – po špatném vyběhnutí, vyhledání, návratu, budˇ odhodíme aport na krátkou vzdálenost, aby s větší vzdáleností neslábl náš vliv na psa. Můžeme toto provést se psem na šňůře nebo provedeme jen ukončení cviku s předsednutím, s krátkým držením aportu a následným odebráním. Pak zdůrazníme pochvalou toto ukončení.

 

Přivolání psa – po špatném provedení cviku nalákáme psa, abychom ho dostali k sobě a provedeme cvik „volno“ a přivolání na vodítku tak, že si psa přitáhneme a pochvalou zdůrazníme jeho zakončení.

 

Po odložení – zkrátíme vzdálenost i dobu, rovněž tak i chůzi u nohy. Tím více se snažíme uplatňovat pochvalu u cviků vynutitelných, jako jsou polohy psa. Častým opakováním si pes zvykne očekávat po ukončení cviku pochvalu, což je příjemný zážitek, a bude cviky plnit radostně.

 

 

 

 

PŘERUŠENÍ NEŽÁDOUCÍ ČINNOSTI.

 

Povel „FUJ“ nebo „NESMÍŠ“.

 

Může jít o jakoukoliv činnost, často i směr pohybu psa nežádoucím směrem. Povel „Tam ne“ je vhodný a jeho část NE se dá použít i pro jinou činnost, aniž bychom učili psa jinému povelu. Tímto povelem bráníme psovi v jeho přirozené činnosti, a proto jeho plnění vyžaduje intenzivní nácvik. Je dobré vyhledávat různé situace, kdy můžeme uplatnit tento povel a takto provádět opakování. Často se při tomto  cviku zapomíná na pochvalu a tím se cvik stává nedokončeným. Pochvala v pravý čas může cvik urychlit a psovi cvik zpříjemnit. Pochvala je zakončení cviku a toto zakončení pomáhá psovi pochopit, co se po něm chce. U tohoto cviku trvá dlouho první fáze. Proto znovu: Vždy cvik ukončit výraznou pochvalou.

 

O POCHVALE A POKÁRÁNÍ.

 

Neexistuje žádný zázračný, chytře vymyšlený způsob, fígl, postup na rychlou výchovu psa. Vždycky je to dlouhodobá záležitost, spočívající ve vytrvalém opakování, procvičování a stupňování požadavků. Základ je v pochvale a pokárání. Toto působení na psa je základem veškeré výchovy a výcviku. Nejsem-li spokojen, dávám to psovi najevo napomínáním, okřikováním a vydáváním (pro psa nepříjemných) zvuků. Pokárání je stejně důležité jako pochvala. Je třeba mít vypěstováno obojí tak, že náš pes rád slyší pochvalu, těší se na ni a je to pro něho povzbuzení a naopak nerad slyší pokárání, reaguje na nepříjemné napomínání  zanecháváním činnosti, pro kterou je  napomínán. Pochvalou a  spokojenou intonací hlasu ujišťuji psa, že to, co dělá, je správné. Napomínáním a pro psa nepříjemnou intonací znejisťuji psa v jeho nežádoucí činnosti a chci, aby jí zanechal a dělal to, co požaduji. Když změní chování, ihned následuje povzbuzení a pochvala v příjemné intonaci.

Příklad: Pes po povelu „ke mně“ se rozběhne k psovodovi, ale i po několika metrech ho zaujme nějaký pach, zastaví se a začne si čichat a neplní daný povel. Okamžitě, ať si  nezvyká na takové liknavé provádění, psa napomínám, kárám, snažím se ho znejistit v této činnosti. Když toho zanechá a pokračuje v příchodu ke mně, okamžitě dávám najevo svoji spokojenost a tím povzbuzuji psa ke zrychlení.

Tedy: jsem-li spokojen, dávám to psovi najevo. Jsem-li nespokojen, dávám to psovi najevo rovněž. Obojí je důležité.

„Stokrát nic umořilo vola“.

Reaguje-li pes na toto naše chování, zkracuje se tím i nácvik jednotlivých cviků. Podle toho, který cvik nacvičujeme, volíme sílu a intenzitu napomínání. Při přerušení nežádoucí činnosti, jako je pokus o pronásledování kočky, slepice, pokus se porvat s jiným psem, nereagování na povel k noze, sedni, zůstaň, můžeme použít hrubé pokárání, doprovázené hrubým škubnutím vodítkem. Při aportu se chováme jemněji a ještě jemněji na stopě. Vždy však používáme povzbuzení i napomenutí. Jak to nejde bez pochvaly, tak to nejde bez napomínání, Psovod má být pro psa výrazná osobnost. Je špatné, je-li jeho chování „nevýrazné, mdlé, nemastné, neslané, málo kyselé, málo sladké“. Nevýrazný psovod vychová psa s nevýrazným chováním. Výraznost je ovlivněna hlavně intonací psovodova hlasu.

Jaký pán, takový pes.

Psovod má značný vliv na utváření povahy svého psa.

Pes se chová podle toho, koho má za sebou.

Povaha psa je zakódovaná v genech, ale prostředí má na její formování značný vliv.

 

 

MŮŽE PSOVOD OVLIVNIT, ABY SE JEHO PES „VYDAŘIL“?

 

Při správném dodržování všech zásad se nám podaří vypěstovat vzájemnou schopnost porozumění. Bude se to projevovat tak, že pes psovoda rychle „pochopí“ a bude se rychle a lehce učit nové cviky. Po zvládnutí více cviků se vzájemné porozumění ještě více zlepší  a při povrchním pohledu se může pes jevit jako mimořádně učenlivý a chápavý, jako pracovní pes s žádoucí povahou, který rád a s chutí provádí naučené cviky. Mohlo by se zdát, že psovod měl při koupi štěněte štěstí na jeho povahu, ale skutečný původ tohoto stavu spočívá ve správném přístupu psovoda k výchově, ve vytvoření dobrého vztahu a v důsledném dodržování všech důležitých zásad. Proměna štěněte ve spolehlivého pracovního psa se děje hlavně zásluhou psovoda. Říká to zásada: Pes se chová podle toho, koho má za sebou. Nebo: Nedaří-li se cvik, nejdříve hledejme chybu u psovoda, potom teprve u psa. To, že psovod má možnost ovlivnit povahu svého psa, je veliká výhoda a je na psovodovi, aby toho dokázal využít.

Pamatujme,že pes je obrazem svého pána po stránce zdravotního stavu, po stránce vychovanosti, vycvičenosti i zkaženosti výcvikem i nevychovanosti. Pes přejímá něco z povahy svého pána a úsloví “Jaký pán, takový pes“ je pravdivé. Záleží jen na nás.

 

DŮVĚRA K PSOVODOVI.

 

Při procvičování cviků bývá pes pochválen, odměněn pamlskem, psovod psa hladí, poplácává a tím vším dává najevo svoji spokojenost a pes získává jistotu, že se chová správně. Krok za krokem se blížíme tomu, aby pes věděl v každé situaci, jestli se chová správně. Během výcviku se naučí, že může psovodovi vždy ve všem důvěřovat.  Pes bude stále častěji dělat, co si psovod přeje a nebude dělat to, co si psovod nepřeje. Při odložení se nehne z místa, ale když psovod dá povel, tak uposlechne. Při přivolání běží k psovodovi, ale uposlechne povel „stůj“ apod. Důvěra psa souvisí s jasným najevo dáváním psovodovy spokojenosti. Je důležitá při provádění cviků obrany. Chování psovoda má být výrazně kontrastní při správném i nesprávném chování psa a vždy stejné. Nesmí nastat situace, aby pes byl za stejnou , či podobnou činnost jednou chválen a podruhé kárán. Je na psovodovi, aby rychle ohodnotil situaci a rozhodl se pro pochvalu, pokárání, nebo pro nic a v tom případě zopakoval cvik.

 

DŮSLEDNOST U CVIKU PŘIVOLÁNÍ.

 

Zpočátku, kdy ještě není cvik nacvičen, většinou každý psovod vyžaduje důsledné dokončení cviku s předsednutím, pochvalou a vším dalším, co bylo vyjmenováno. Později, když  pes již na povel „ke mně“ přichází, začínají mnozí tento povel prakticky uplatňovat a pejska podle momentální potřeby přivolají. Často se však stává, že po přiběhnutí  již nevyžadují důsledné dokončení cviku a pokračují v další činnosti, protože pes už je v jejich blízkosti, což jim stačí. Spokojí se s nedokončeným cvikem a po několikerém takovém provedení se tato nedůslednost projeví. Pes bude na povel „ke mně“ přibíhat jenom trochu  a později jenom někdy.  Toto důsledné vyžadování cviku až do posledního detailu vyžaduje více důslednosti k sobě než ke psu.

Důsledným vyžadováním plnění cviků na první jediný povel se přiblížíme k dokonalé ovladatelnosti za všech okolností. Stupeň dokonalosti bude odpovídat naší důslednosti. Jaký pán, taková pes.

            Pro přivolání připouští zkušební řád (ZŘ – služebních plemen) trojí povel a trojí provedení. „Ke mně“. „k noze“ za chůze a „k noze“ za klidu psovoda. Pes má usednout buď před psovoda, nebo k jeho levé noze, nebo se připojit k levé noze ze chůze. Nenáročným psovodům bude možná stačit jen jeden způsob přivolání a nemusí to zrovna být ten, co nabízí ZŘ. Chceme-li se vyhnout nedůslednosti, nebo naopak přílišnému pedantství, nacvičíme si ještě jeden  povel na přivolání  do své blízkosti bez přesného usednutí. Bude se nám velice hodit na procházkách, aby se nám pes příliš nevzdaloval. Kdybychom používali povel ukončený předsednutím a na předsednutí důsledně netrvali, nebyli bychom důslední a pes by nám přestal tento cvik přesně provádět. Proto je dobré mít nacvičen další signál, zasyknutí, zapísknutí, nebo „pojď sem“ a podobně. Pro předsednutí pak trvale zůstává povel „ke mně“ či „k noze“ i s jeho přesným provedením. Na procházkách dochází k situacím, kdy můžeme psa uvolnit z vodítka, můžeme mu dát volno od nohy, ale nechceme, aby se nám příliš vzdaloval. Proto jej občas přivoláme trochu blíž pod svoji kontrolu tímto dalším signálem či povelem. Budeme-li  takto pejska udržovat v přibližně stejné vzdálenosti, časem si přivykne a tuto vzdálenost většinou nebude překračovat. Naše procházky pak budou klidnější.

 

PŘÍBĚH O DŮSLEDNOSTI.

 

Bydleli jsme ve městě v paneláku a jezdili jsme k rodičům pomáhat při senoseči. Sedmiměsíční fenku německého ovčáka jsem brával ke kosení i k hrabání s sebou. U obou těchto činností jsem ji vždy odložil do polohy lehni na místo. Při kosení jsem velice důsledně dbal, aby zůstala  na místě a nepřipletla se mi pod kosu, což by pro ni mohlo být nebezpečné. Po každém jejím opuštění místa jsem přerušil kosení a znovu ji na místo důsledně uložil. Při hrabání jsem někdy přehlídl, že opustila místo, a jelikož ji nehrozilo nebezpečí jako od kosy a nechtěl jsem se zdržovat od práce, často jsem ji nechal volně se pohybovat. Dokonce mi někdy kousala hrábě a hrála si se mnou. Po uplynutí 14ti dnů již byl znát následek mé nedůslednosti. Když jsem vzal kosu a dal fenu na místo, zůstala tam  bez dalšího napomínání i půl hodiny. Když jsem měl hrábě, po odložení se po chvilce zvedala a snažila se  místo opustit. Projevila se moje důslednost při kosení  a nedůslednost při hrabání.

Moje důslednost při kosení byla hlavně důslednost psovoda k sobě, jelikož jsem musel okamžitě zanechat kosení, položit kosu a zaměřit svoji činnost na psa. Zpočátku mě to od práce značně zdržovalo, až jsem kolikrát chtěl psa odvést za plot, nebo uvázat. Když se s přibývajícími pokosy zlepšovalo pejskovo odložení, byl jsem rád, že jsem vytrval.

Nejsem-li důsledný k sobě, nejsem důsledný ani k psovi.

 

CVIKY NA DÁLKU.

 

Jak urychlit plnění povelu na „dálku“?

Ve druhé fázi nácviku cviku se stává, že pes bezpečně provádí cvik, jen pokud na něj nepůsobí jiný podnět, silnější než hlas psovoda.

Jinak řečeno: Pes provede cvik jen tehdy, když se mu chce a jen tehdy, když se neděje nic zajímavějšího. My však potřebujeme, aby prováděl cvik, i když je rušen, aby byl ovladatelný i v rušivém prostředí. U cviků prováděných na vodítku v blízkosti psovoda je možno k provedení cviku psa donutit mechanicky. Horší je to u cviku na volno a na dálku. Tyto cviky postupně převažují a některé se s postupující náročností mění, až nakonec zůstává jediný cvik, vždy prováděný v blízkosti psovoda I tento však bývá později prováděn bez vodítka. Je to cvik „ovladatelnost psa“. Chůze u nohy plus obraty za chůze i na místě, který se zpočátku nacvičuje a procvičuje na vodítku, později, když je pes více ovladatelný, bez vodítka. Všechny cviky si rozdělíme na dvě části. Do jedné části zařadíme cviky prováděné na vodítku a do druhé ty, které chceme procvičováním upevnit  na volno a na dálku.. Jako u přivolání a upnutí psa na vodítko  dodržujeme poměr 5:1, kdy z šesti přivolání pětkrát dáme psovi volno a jednou jej připneme na vodítko, tak budeme postupovat i u těchto cviků. Procvičíme vždy zhruba pět i více cviků na vodítku, kdy můžeme psa donutit cvik provést, aniž by nám odběhl, a pak zařadíme do série procvičovaných cviků jeden cvik na volno, na dálku, kdy se musíme s rizikem spolehnout, že nám pes cvik provede na jediný povel. Samozřejmě uplatňujeme  u všech těchto cviků pochvalu, pamlsek, radostnou intonaci, hlazení apod.

Také uplatňujeme: První povel normální, druhý hlasitý, třetí není. Následuje donucení. U aportu však musíme používat i další pomocné povely. Při první fázi nácviku jsou téměř všechny cviky prováděny na vodítku, později s jejich zdokonalením se začínají provádět bez vodítka.

Poměr 5:1 není nutné dodržovat pořád. Jeho hlavní význam je na začátku. Je však dobré nezapomínat na tento způsob a vždy jej uplatňovat při procvičování. Nemusí to být vždy na vodítku, stačí, ať je pes v blízkosti psovoda.

Při změně prostředí na více rušivé (zvěř, kočka apod.) znovu zařadíme tento způsob procvičování, až si pes zvykne. Při tomto procvičování je nutné mít stále na paměti udržování dobré, radostné pohody u sebe i u psa, aby pes nebyl cvičením znechucen, ale naopak radostně a dychtivě se na tyto chvíle těšil.

Závěr: Za pomoci cviků „ovladatelnost psa“ a „polohy psa“ si upevňujeme provádění cviků přivolání i dalších na dálku prováděných cviků.

 

CVIKY VYNUTITELNÉ A NEVYNUTITELNÉ.

 

(Na vodítku a bez vodítka).

 

Pro některé cviky  poslušnosti potřebujeme delší vodítko, než se běžně prodávají. Nejlépe tak kolem tří metrů. Na cvičišti, kde je více psů, nemůžeme procvičovat cviky s neupoutaným psem. Předvést je může jedině psovod s ovladatelným, vycvičeným psem. Jedná se o cviky „ke mně“, „k noze“, „volno“ a „aport“. Za pomoci delšího vodítka však můžeme  se psem tyto cviky provádět i v rušivém prostředí, čímž psa připravíme na pozdější provádění v tomto prostředí i bez vodítka. Nácvik těchto cviků “na volno“ v rušivém prostředí se tím urychlí, protože se změní z nevynutitelných na vynutitelné. Dáme psovi volno až na délku vodítka a po chvilce přivoláme ke mně i za chůze k noze. Aport je lépe provádět  na delší, až desetimetrové šňůře, k čemuž nám dobře poslouží stopovačka. Buď bude na šňůře pes, nebo aport. Máme-li na třímetrovém vodítku karabinku na obou koncích, můžeme zapnout  jeden konec na stahovací kroužek a na druhý kroužek řetízkového stahovacího obojku druhý konec. Pes se nám nevysmekne a ani není příliš škrcen.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 DOMINANTNÍ PES. (z knihy Poznej svého psa)

 

Ve vztahu psovoda a psa dochází ke kolísání hodnostního odstupu mezi člověkem a psem, což se však nejčastěji projevuje jako neposlušnost psa. Příčinou většinou bývá nedůslednost či neprůbojnost psovoda. Vzájemné vztahy člověka a psa jsou komplikované. Nejčastěji zaujímá psovod v hierarchickém žebříčku postavení, které je možno označit jako superalfa, protože většinou s ním  nelze přímo soupeřit o vedoucí postavení. Nevýhodné je, když se nedůslednou výchovou psa dostane majitel do postavení obyčejné alfy, protože alfa musí být připraven na budoucí střetnutí o vedoucí postavení, i když její priorita je zatím nesporná.

 

superalfa

 

alfa                   beta                 gama                delta

 

Má-li psovod sebevědomého psa, musí nad ním bezpodmínečně získat nadřazenou pozici. Ale ani u dospělého psa není nutné, aby toho docílil prudkým a surovým násilím.  Pes dostane nanejvýš na nějakou dobu strach z přemožitele, ale kladná sociální vazba se nevytvoří. Je-li pes tvrdý a z ran se brzy vzpamatuje, hrozí opět nový konflikt. Pro vytvoření žádoucího vztahu nestačí jen rázně projevená psovodova agresivita. Ve vztahu psovoda a psa musí být i vzájemná náklonnost a tu strach nikdy nenahradí. Rozhodne-li se psovod přece jen použít násilí, může být výsledkem náhlé porážky psa jeho otřesené sebevědomí se zápornými vlivy na všechny postoje k lidem. K vyloučení strachu ze vzájemného vztahu je nejlepší zvolit  cestu postupného podrobování si psa bez náhlých a vyhrocených střetů. Veškeré nácviky  cviků poslušnosti směřují kromě jiného k tomuto cíli. Vykoná.li pes cvik sedni, lehni, ke mně, není to jen podmíněná reakce na signál (povel), ale také podřízení se jedinci, který signál vydal. Tvrdit, že se pes při výcviku nemá nikdy uhodit , by byl čistý idealismus. Rázné plácnutí přes zadek, pohlavek, silné cuknutí vodítkem, hození svazku klíčů jsou jen jednorázové násilné akty, při jejichž vhodné a nepříliš časté  aplikaci není narušena důvěra psa ve vůdce. Jedinec alfa má právo zjednat si rázně ve smečce pořádek. Surově bit a týrán je však jen bezprávný jedinec omega, který je  ze smečky víceméně vyháněn. Psovod musí být energický, rozhodný a musí volit správnou intenzitu při prosazování své vůle v různých situacích. Současně musí vhodným způsobem a v pravý čas zpevnit žádoucí chování psa pohlazením, pochvalou, pamlskem. Nesmí se stydět pohladit svého psa a ve chvílích volna  si s ním hrát, protože jedině tak se vytvoří potřebná náklonnost upevňující sociální vazby. Volba správné intenzity je to, co se psovod naučí během výchovného  a výcvikového soužití se psem. Praxe a praxe! A ta se získá jen, když psovod bude se  psem dělat a dělat, důsledně vyžadovat a chválit!

 

DRUHY AGRESE.

 

1)      Dominantní

2)      Teritoriální

3)      Protektivní

4)      Přesměrovací

5)      Ze strachu

 

 

 

 

1)      Dominantní agrese

 

Zahrnuje soutěžení o sociální pozici mezi psy nebo člověkem a psem. Ukazuje se při soupeření mladších psů se staršími o vyšší hodnostní zařazení, nebo  při soupeření o přízeň majitele, což probíhá v jeho přítomnosti, zatímco v jeho nepřítomnosti se téměř neodehrává. V případech dominantní agrese vůči člověku tvrdí často postižení majitelé psů, že útok psa byl nevyprovokovaný, ale zkušený pozorovatel často dokáže rozpoznat podněty vyvolávající agresi.

 

2)      Teritoriální agrese

 

Objevuje se při bránění dvora, zahrady, bytu. (Hlídací psi)

 

3)      Protektivní agrese.

 

Obrana mláďat, člena smečky, psovoda.

 

4)      Přesměrovací agrese.

 

Při rvačce psů a jejich odtrháváním je pes schopen se zakousnout do ruky psovoda.

 

Do potíží s agresivitou se často dostávají lidé, kterým se tyto potíže přihodily stejně jako jiné životní nesnáze bez vlastního zavinění. Chtěli psa jako společníka, vybrali si vhodné plemeno, se kterým bývají lidé jejich typu plně spokojeni, a přesto měli tu smůlu, že právě jejich pes se nevhodně liší od jiných téže rasy. Mívají silnou citovou vazbu na svého psa, protože dokáží ocenit množství jeho jiných kladných vlastností. Základem léčebných pokusů jak ovlivnit nežádoucí agresivitu psa jsou tzv. behaviorální metody. Jde o výcvik psa a souběžnou výchovu majitele, který se má naučit, jak zacházet se svým psem. Pro snazší ovlivnitelnost psa se používá léčiv a hormonálních přípravků. Bohužel existují i různé kategorie nevhodných majitelů psů, kteří nezvládnou svého psa, byť by bylo jeho chování ovlivněno léky a majiteli se dostalo důkladných instrukcí pro výchovu zvířete. Není pilulka pro dominantního psa, která by bez přispění majitele upravila nepřirozený vztah mezi člověkem a psem.

 

JEŠTĚ  LÉPE, NEŽ NEPŘIROZENÝ VZTAH NAPRAVOVAT, JE POSTUPOVAT TAK, ABY TENTO NEPŘÍJEMNÝ  VZTAH NENASTAL!

 

POLIDŠŤOVÁNÍ A „POSMEČKOVÁNÍ“.

(Protimluv jen zdánlivý)

 

Pořídí-li si rodina psa, stává se pes dalším členem rodiny. Potud je to v pořádku, protože zřejmě bude o pejska dobře postaráno.

Problém nastane, bude-li s ním psovod a rodina zacházet jako s lidským členem rodiny a takto bude docházet ke známému polidšťování psa čili k nejčastěji se vyskytující chybě.

Zacházení s pejskem, jeho výchova, výcvik a veškeré soužití s ním musí směřovat k tomu, aby ten, kdo se bude přizpůsobovat, byl vždy pes, nikoliv člověk.

Naopak! Pes jako smečkové zvíře si z rodiny a jejich členů udělá smečku. Bude se ke členům rodiny chovat jako ke členům smečky. Bude si je „posmečkovávat“. V tomto se musí naopak přizpůsobit členové rodiny i psovod a měli by stále mít na paměti, že tvoří smečku, ve které má každý člen své hodnostní postavení.

Neměli by však dopouštět, aby pes postupoval v hodnostním žebříčku nahoru, aby se nakonec nestal vůdcem smečky. Projevy tohoto postupu bývají pro rodinu velice nepříjemné, a dojde-li ke změně hodnostního pořadí ve dvojici psovod – pes, bývá to doslova nebezpečné.

Proto pozor! Již staré přísloví říká: NAPŘED PÁN, POTOM PES!

 

DOTAŽENÍ – DOPRACOVÁNÍ DO VĚTŠÍ ČI MENŠÍ DOKONALOSTI.

 

Začínáme-li na psu pozorovat, že začíná cvik „chápat“ a někdy ho již na povel sám , bez donucení provádí , máme za sebou již první fázi nácviku cviku . Každé další opakování je již práce ve druhé fázi . Její úroveň-úroveň dokonalosti si určuje psovod sám, podle svých schopností , volného času , svých představ a požadavků , protože záleží jenom na něm , na jakou úroveň cvik docvičí .                                                   

Pokud chceme zvyšovat úroveň provádění cviků , musíme:

1) Opakovat cviky ( při dodržovaní správných zásad )

2) Stupňovat jejich náročnost a dokonalost provádění ( při dodržování správných zásad)

3) Udržet zájem psa ( správnou motivací )

 

Příklad na cviku odložení :                                                                       

 

Zůstane-li pes na místě v poloze lehni 30 vteřin na vzdálenost 3m,je to už cvik odložení . Jeho zdokonalovaní spočívá v prodlužování času, po který bude pes odložen, v prodlužování vzdálenosti a ve stupňování rušivého prostředí .                               Zůstane-li pes po dobu 3 minut na vzdálenost 50 m a pohybují-li se v jeho dohledu i jiní psi, je to již určitá dokonalost, ale i to se dá dále zlepšovat . Vzdálenost se dá prodlužovat, až se psovod schová do úkrytu . Čas se dá prodlužovat v minutách i v hodinách a rušivost prostředí se dá rovněž stupňovat . Podobně je tomu i u jiných  cviků . Odolnost psa proti rušivým podnětům je závislá na kompletní výchově . Máme-li již dobře vypracovaný cvik odložení tak, že si můžete dovolit přivoláni z odložení, můžeme takto zdokonalovat i cvik přivolání . ( Vždy je ale dobré odložení prokládat s ukončením návratem psovoda k psovi ). Odložíme psa a přivoláváme přes prostor , kde jsou odložení další psi , popříp. se tam pohybují i psovodi provádějící opakování poslušnosti  . Vzdálenost je možno postupně prodlužovat . Počet psů a psovodů v tomto rušivém prostoru je dobré zvyšovat rovněž postupně . Postupně více a více budeme uplatňovat pokynový povel . Dokážeme-li takto přivolaného psa uprostřed tohoto prostoru zastavit v poloze „stůj“, tak to už bude pes, jehož ovladatelnost bude vynikající . Podobně se dá stupňovat dokonalost i u ostatních cviků .

 

OBLÍBENÉ A NEOBLÍBENÉ CVIKY.

(Hlavně pro psovoda)

 

            Cvik, který pes začne „chápat“, se tím dostane do druhé fáze a každým opakováním se zdokonaluje. Psovod i pes  vychutnávají zakončení cviku, psovod dobře rozpoznává jeho viditelné zdokonalování a při procvičování  daleko častěji opakuje tyto cviky, než ostatní. O některé se často ani nepokouší. Takto se cviky rozdělí na oblíbené a neoblíbené. Pokud se psovod smíří s tímto vývojem, rozdíl mezi nimi narůstá. Dochází-li psovod na cvičiště, je k provádění všech cviků nucen kolektivem a instruktorem. Dostane se mu vysvětlení a rad, jak na to. Horší je, když je samouk a začátečník. Neoblíbenými zůstávají na cvičišti ty cviky, které psovod  nemůže sám procvičovat (revír), nebo které neprocvičuje. Bere-li však  výcvik svého psa vážně, rozdíl se začne zmenšovat.

 

Malý příklad:

 

Třináctiletý chlapec přišel na cvičiště s pětiměsíčním psem německého ovčáka. Ani se moc nepokoušel o běžné cviky poslušnosti, ani se nezajímal o ostatní překážky, ale začal zkoušet převést štěně po nízké kladině s náběhovými prkny. Díval se na ostatní psovody a nechal si poradit. Lákal psa na kladinu pomocí pamlsků,. pokládaných na prkno před pejska. Po několika přerušených pokusech se pejsek dostal až na konec kladiny, bál se však sejít po šikmém prkně, takže musel být snesen na zem. Napoprvé to bylo pro chlapce dost povzbuzující. Příští cvičební den, za týden, už se jim po několika pokusech podařilo, že pes překonal celou kladinu. Chlapec potom dlouho nezkoušel se svým psem žádný jiný cvik. Po příchodu na cvičiště nechal pejska projít několikrát po kladině tam a zpět, šel se posadit, chvíli pozoroval ostatní psovody a psy a znovu šel s pejskem na kladinu. To asi pětkrát zopakoval a šel domů. Výsledek byl ten, že pejsek uměl tento jediný cvik poslušnosti dokonale, ale s ostatními cviky nebylo ani započato. Tento stav trval téměř tři měsíce. Jeden cvik se stal oblíbený, ostatní neoblíbené a rozdíl narůstal. Naštěstí později začal tento mladý psovod i s ostatními cviky poslušnosti i obrany a podařilo se mu dotáhnout výchovu psa na docela slušnou úroveň.

 

Jiný příklad:

 

 Psovod nedokázal naučit fenu štěkání na povel. Usoudil a nahlas oznámil, že tento cvik je zbytečný, cirkusácký. Příčina byla hlavně ve stejné intonaci hlasu při povelu i při pochvale. Později, při označování osoby na revíru, nastaly problémy. Psovod nedokázal. Aby jeho fena rozlišovala označení osoby od napadení. Po několika hlasitých zákrocích psovoda  fena přestala figuranta napadat a začala se tomuto nepříjemnému zážitku vyhýbat tak, že si figuranta nevšímala. Následně se tomuto cviku začal vyhýbat i psovod. Dal nahlas najevo, že tento cvik  doslova nenávidí. Tento cvik se mu stal velice neoblíbeným oproti ostatním, které se mu více dařily. Začalo to u jednoduchého cviku – štěkání na povel.

Proto! Nezanedbávejme cviky, které se nám nedaří:

 

NEJMILEJŠÍ MÍSTO PRO PSA.

 

PO VYTVOŘENÍ SPRÁVNÉHO VZTAHU SE STANE PRO PSA NEJMILEJŠÍM MÍSTEM TO, KTERÉ JE V BLÍZKOSTI PSOVODA.

 

Stávalo se mi, že jsem na zahradě ošetřoval stromy, pes byl se mnou a po chvíli si  lehl poblíž. Jakmile jsem dokončil práci u jednoho stromku a přešel k dalšímu, pes se zvedl, opustil místo a ulehl opět v mé blízkosti. Někdy jsem se posadil na trávu k odpočinku a pes vždy okamžitě přišel do mé těsné blízkosti. Totéž se mi stávalo při procházkách přírodou. Po usednutí, či ulehnutí, pes okamžitě spěchal ulehnout vedle mne.

Stalo se na cvičišti, že uvázaný pes se utrhl a jediný jeho cíl byl psovod, za kterým přiběhl. Často jsem viděl u vody, že pes nevydržel na břehu a šel za psovodem do vody, i když někdy byl na vodu ještě málo zvyklý. Po vytvoření správného vztahu je pes ochoten vyměnit teplé místo u krbu za nepohodu venku, jen aby mohl být v blízkosti svého psovoda.

Naopak! Při narušení správného vztahu nebo jeho nevytvoření se stává, že se pes drží od psovoda dál. Viděl jsem na cvičišti odběhnout psa od psovoda na místo, kde býval obvykle uvázán. Tento pes se psovoda bál, protože s ním při cvičení zažíval nepříjemné pocity, místo příjemných. Psovod, který uplatňuje nepřiměřeně silné, pro psa nepříjemné podněty, sice urychlí nácvik některých cviků, ale narušuje tím vzájemnou náklonnost – vztah. Někdy bývají podněty až bolestivé a pes se pak psovoda bojí. Psovod by si měl uvědomit přednost častějšího opakování před silnými, pro psa nepříjemnými podněty.

Opakování vede k dlouhodobému přesnému provádění cviku. Opakováním bráníme postupnému znepřesňování až vyhasínání. Psovod, který použije místo častějšího opakování bolestivý podnět, trestá psa za svoje chyby a za svoji pohodlnost. Silný, až bolestivý podnět, má význam hlavně u přerušení nežádoucí činnosti, nebo při pokusech o změnu hodnostního postavení ve smečce člověk-pes. Při častěji opakovaných  cvičeních stačí donucení mírnější. Lze též  uplatňovat takové donucení, které může být psovi i příjemné. Lepší než donucení je motivace psa, která však vyžaduje více přemýšlení.

Proto: Nejsem-li příznivě naladěn, necvičím. Nekladu na psa víc než na co stačí. Snažím se  udělat psovi cvičení příjemné.

 

 

NEŽÁDOUCÍ SAMOSTATNOST.

 

 Také jsou případy, že pes psovoda poslouchá, ale jinak. Když není pod povelem, je mu psovod trochu lhostejný. Nepociťuje nutnost být stále v jeho blízkosti. Přispívá k tomu nejdříve lhostejnost psovodova. Stává se u některých psovodů, že na procházce, když je pes na volno, přestanou s pejskem udržovat kontakt promluvami a různými signály a nechají psovi úplnou volnost. Po nějaké době, když se u psovoda nic neděje, psovod mlčí a psa si nevšímá, se začne pes zaměstnávat sám. Většinou čichem zkoumá zajímavé pachy a přitom se od psovoda vzdaluje. Když to psovodovi nevadí a psa nepřivolává a neudržuje v menší vzdálenosti od sebe, tato vzdálenost postupně narůstá na sto i více metrů, což je hodně v parku i v přírodě. S narůstající vzdáleností slábne vliv psovoda a pes si zvyká na nežádoucí samostatnost. Lhostejnost k psovodovi se zvětšuje, a objeví-li se nějaký zajímavý podnět, pes se obtížně přivolává. Proto udržujeme pejskovu pozornost, čímž jej činíme na sobě více závislým, a nedovolme, aby se u něj vypěstovala nežádoucí samostatnost, od které je už jen krok k toulání.

 

 

OHLEDUPLNOST A JEJÍ OPAK – BEZOHLEDNOST

 

            Každý občan má právo vlastnit psa pro svoje potěšení. Má právo pohybovat se s ním po veřejných prostranstvích, kde to není zakázáno. Nikdo mu nesmí činit žádnou újmu. Ani psovodovi ani jeho psu. Ani tělesnou ani psychickou.

Podle Kristovy poučky: „Co  nechceš, aby Tobě činili jiní, nečiň Ty jiným.“, nesmí také ani psovod ani jeho pes způsobit újmu někomu jinému.

            V každých propozicích pro různé kynologické akce je vždy na konci věta:Za škody, způsobené psem odpovídá jeho psovod.

            Psovod, který navštěvuje podobné akce většinou bývá ukázněný a při procházkách dbá na to, aby jeho pes neobtěžoval jiné lidi ani psy.  Často jeho pes mívá nasazený košík a má-li se potkat s lidmi, kteří by se mohli psa bát, vezme psa k noze popř. na krátké vodítko. To i tehdy, hrozí-li setkání či rvačka s jiným psem.

            Jsou však psovodi-majitelé, kteří považují nasazení košíku za omezování jejich miláčka a vůbec je nezajímá, že se kolem jejich psa může někdo bát projít. I když je jejich pes třeba hodný, způsobuje tímto ostatním újmu na psychické pohodě, jelikož ne každý zná jejich psa. A je jedno je-li pes velký nebo malý.

            Psovod by měl být ohleduplný, měl by předvídat a neměl by psa polidšťovat a tvrdit, že pes je nošením košíku trápen. Návyk psa na košík patří k jeho základní výchově, asi jako návyk dítěte na pláštěnku.

 

 

DŮSLEDNOST  PŘI KONDIČNÍM OPAKOVÁNÍ.

 

            Stává se, že psovod po dosažení určité úrovně výcviku již jen kondičně opakuje, aby pes nezapomněl co se naučil, nebo aby udržel psa na dosažené úrovni . pokud poleví ve své důslednosti a přesnosti, může se to projevit na nepřesným prováděním cviků.    

 Příkladný příběh :

            Čtrnáctileté děvče postupně převzalo psa od svého otce, který s ním prováděl všestranný výcvik. Pes vypracovával cizí stopy hodinu staré docela dobře . Při různých závodech, kterých se toto děvče s pejskem zúčastňovalo, se bodové ohodnocení stop nezlepšovalo ani nezůstávalo na podobné či stejné úrovni, ale naopak klesalo . Úroveň vypracování stopy klesala přesto, že dívenka stopy dost často trénovala . Buď si stopy kladla sama, nebo je často našlapoval otec . Na stopě byla vždy s pejskem sama . Až to otci nedalo a začal sledovat vypracovávání stopy vedle psovoda . Zjistil, že když pes sešel z trasy stopy půl metru, děvče mlčelo . Mlčelo, i když se pes vzdálil od stopy metr i dva metry . Tak se stávalo, že pes sešel ze stopy ještě víc a nenašel předmět ani konec stopy. Příčinou byla nedůslednost Psovoda. Děvče psa neopravovalo a dovolilo mu opouštět trasu stopy víc a víc, až ji pes opustil úplně Děvče si nepamatovalo přesnou trasu stopy,  takže ani nemohlo psa opravovat . Byl to příklad, kdy musí být psovod především důsledný k sobě .Byl to příklad, kdy má psovod nejdříve hledat chybu u sebe, pak teprve u psa . Po zjištění chyb a zpřesnění práce, se pes rychle zlepšil a dívenka s ním zažila mnohé pěkné chvíle při úspěšně absolvovaných závodech .

            Psovod při cvičném opakování musí vyžadovat vždy přesné provedení uplatňováním pomocných povel, napomínání a pochvaly . Platí to u všech cviků .

 

 

USTÁJENÍ PSA.

 

            Způsob ustájení psa má vliv na jeho výchovu a další jeho chování.

Ustájení psa se dá rozdělit zhruba na čtyři způsoby .

1) Pes u boudy na řetězu .

2) Pes v kotci .

3) Pes v bytě.

4) Pes volně na zahradě .

 

 Každý z těchto způsobů může mít varianty od nejhorší k nejlepší . 

 

1) Pes u boudy na řetězu .

 

            Je-li řetěz krátký, bouda na dešti, se špatnou střechou, s podlahou položenou na hlíně tak, že nasává zemní vlhkost, je to jeden z nejhorších způsobů ustájení . Je-li bouda dobrá, izolovaná, řetěz dlouhý, případně zavěšen na laně a umožňuje pohyb psa, je to téměř nejlepší varianta ustájení u boudy na řetězu . Mezi těmito krajnostmi může být více horších či lepších variant . U všech variant je však nejdůležitější to, jak často je pes s psovodem, který ho vychovává a zaměstnává . Pro výcvik je u tohoto způsobu na závadu zvyk psa na tah řetězu a na náraz obojku na krk, což  se negativně projevuje při provádění cviků na vodítku . Bude-li pes často psovodem z řetězu odvazován, ovlivňován a vytvoří-li se mezi nimi dobrý vztah,  ani tento způsob ustájení psovi nevadí . Horší je, když je pes převážně sám . A tak je to u všech čtyř způsobů ustájení . U každého je nějaká výhoda i nevýhoda pro psa i pro majitele a někdy mohou směřovat i proti sobě .  

 

2) Pes v kotci

 

            Kotec může být bez střechy, bouda špatná, podlaha špatná, umístění dál od lidí, bez ochrany proti větru,  průvanu, v trvalém stínu a podobně .

            Bude-li vše naopak a kotec bude precizní se vším všudy, pořád zůstává pes sám a pořád je nejdůležitější četnost a délka chvil prožitých s psovodem . Odpadá nevýhoda trvalého upoutání na řetěz . Máme-li v okolí málo možností k vyvenčování psa, je výhodnější uklízet kotec než náměstí, park či soukromou louku . Pokud je pes hodně sám, je ustájení v kotci výhodou hlavně pro majitele, méně pro psa, jehož štěstím je být s psovodem .

 

3) Pes v bytě

 

            Často je možno slyšet názor, že chov většího psa v bytě je jeho trápení . Je pravda, že v bytě pes nemá možnost pozorovat okolí . To však nemusí mít ani na řetězu či v kotci, tedy podle jeho umístění . I v bytě mohou být varianty od špatných po lepší . Musí-li být pes v bytě sám celý den, je to špatné pro psa i pro člověka, který musí po psovi uklízet . Chce-li se majitel vyhnout nepříjemnému úklidu, chodí psa venčit 3-4 krát denně . Venčení je vždy spojeno s delší či kratší procházkou, je možno psa zaměstnávat a tím vychovávat . Po ukončení procházky výchova pokračuje v bytě a i tady je pes v blízkosti lidí . Z psího, smečkového hlediska je tato varianta pro psa tou nejlepší . Záleží na odpovědném přístupu majitele – psovoda . Byt není menší prostor než kotec, ale obvykle bývá pes častěji mimo byt a vždy s člověkem, což je pro psa ten nejlepší zážitek .

           

4) Pes volně na zahradě

 

            Nejlepší, téměř přepychový způsob ustájení psa! Bývá doplněn boudou u domu, ustájením v domě, nebo bez boudy v domě . Tento způsob ustájení je kombinací některého již dříve popsaného. Kotec, byt nebo bouda s řetězem či bez řetězu .

            Pokud je psovod se psem často a vytvoří se mezi nimi dobrý vztah, je tento způsob opravdu ten nejlepší . Bývá-li pes často dlouho sám, nevytvoří se závislost na psovodovi, ale nežádoucí samostatnost . Upoutá-li psovod psa na vodítko, cítí to pes jako omezení v pohybu a výchova bývá obtížná .

           

            Při různých ustájení psa jsou různé výhody i nevýhody pro psa i pro majitele . Hledisko bývá vždy dvojí - psychické a fyzické, pro psa i pro člověka .                                     Ustájení, která je pro psa vhodné fyzicky, bývá obvykle dobré pro člověka psychicky ( o psa je dobře postaráno ) a svádí k pohodlnosti . Je-li nutné chodit s pejskem kvůli pohybu a venčení, je to sice tělesně i psychicky náročnější pro člověka, ale pro psa je to dobré psychicky . Ideální pro psa je dobré ustájení ( umožňující pohyb ) a k tomu častý pobyt s psovodem . Vždy záleží na lidech !!!

            Pán může být cestovatel, kočovník, bezdomovec a psovi to nevadí . Dovede snášet různé fyzické útrapy, jako je nepohoda, zima, horko, hlad, a dovede při tom odvádět namáhavou práci, jen když je v blízkosti svého pána . Takový pes bývá šťastný a ustájení je pro něj až na dalším místě .

            Podmínkou je, že pán ( psovod ) používá více podněty pro psa příjemné a radostné, než nepříjemné, bez kterých se však také neobejde .

            Vždy je třeba pamatovat na udržení dobrého vztahu, kterým soužití člověka s pejskem začíná, pokračuje a mělo by i končit .

            Člověk by si měl také uvědomovat, že pes je zvíře smečkové a trpí dlouhodobým pobytem mimo smečku .

 

 

NEDAŘÍ-LI SE CVIK, NEJDŘÍV HLEDEJME CHYBU U PSOVODA.

                                                             

Pes nedělá chyby . Jedinec žijící ve smečce se musí přizpůsobit tak, aby to bylo ku prospěchu života celé smečky . Je také pravda, že ve smečce dochází k soupeření o hodnostní pořadí . Pes ve smečce je také vždy obklopen svými druhy . Proto špatně snáší, když musí být sám . Naopak je velice šťastný v přítomnosti členů rodiny, což je jeho smečka . V této smečce si mnohdy snaží budovat své postavení . Někdy i za pomoci svých zubů . Psovod a pes jsou součástí smečky, někdy vlastně je to jen dvojčlenná smečka . Stává se, že psovod i další členové rodiny se chovají jinak než podle zákonů psí smečky a mnohdy chtějí, aby se i pes choval podle zákonů lidské smečky . To pes nechápe, bývá zmaten a narušuje se tím jeho vztah k psovodovi . To je to známé polidšťování psa.Tady je si třeba uvědomit, že chybu dělá psovod a ne pes . Na každý cvik je dobré vždy pohlížet z psího smečkového hlediska a naše domlouvání s pejskem bude úspěšné . Je třeba si vždy promyslet, jakou situaci připravit, co od psa můžeme očekávat, a pomalu postupovat podle známých zásad . Povel, pochvala, později i třeba pokárání . Nechová-li se pes podle našeho očekávání, je třeba se zamyslet, kde je chyba. Nepomůže křik ani hrubé zacházení . To vede jen k narušení vztahu a k potlačování jistoty  psa . Chybu vždy dělá člověk, ne pes . Výchova a výcvik přece směřuje k tomu, aby pes věděl za každé situace, jak se má chovat, aby měl svoji jistotu a sebevědomí a v případě něčeho, co nezná, aby jistotu hledal u psovoda.

Pes nedělá chyby, ale sám se nevychová ani nevycvičí. Chceme-li, aby si pes cviky pamatoval a kdykoliv  je přesně prováděl, musíme opakovat, procvičovat, bránit vyhasínání.

 

 

NEJŠŤASTNĚJŠÍ PES JE ZAMĚSTNANÝ PES.

 

Pes trpí, když je sám. Jeho místo je ve smečce. Při zaměstnání  je pes v blízkosti psovoda, což jsou pro něj šťastné chvíle už jen proto, že není sám. Zaměstnávání  je vlastně výchova a výcvik. Pes dostává povely a při jejich plnění bývá odměněn pochvalou, pamlskem, pohlazením. Toto jsou opět jeho šťastné chvíle. Pes slyší psovodův spokojený hlas a vždy chce psovodovi dělat radost. Dělá to svým psím způsobem a je na člověku, aby toho uměl využít k dalšímu usměrňování a výcviku.

Tedy: Je-li pes zaměstnáván, je šťastný, prožívá radostné chvíle a radost prožívá i psovod. Tím se vytváří hluboký vztah mezi psem a psovodem. Radost má celá dvoučlenná smečka. Pes se takto dostává do podřízenosti psovoda a přesto, že dostává krmení od  jiného člena rodiny, poslouchá vždy nejvíce toho, kdo s ním provádí výcvik. S takovým psem, u kterého se nám podařilo vytvořit správný vzájemný vztah, se dobře dělá výcvik i složitých a náročných cviků.    Psovod je spokojen a vzniká dojem, že měl mimořádné štěstí při koupi štěněte, že jeho pes je velmi učenlivý, že se lehce cvičí a jeho náklonnost k pejskovi se zvětšuje.

Proto: Dělat a dělat.

 

Platí:

 

Co se se psem nedělá, pes nedělá.

Co se dělá málo, dělá málo.

Co se dělá více, dělá více.

Co se dělá špatně, dělá špatně.

Co se dělá dobře, dělá dobře.

 

 

JEŠTĚ K PŘERUŠENÍ NEŽÁDOUCÍ ČINNOSTI.

 

Ovladatelnost psa v těchto situacích je téměř měřítkem jeho vychovanosti a vycvičenosti . Ve zkušebních řádech toto ovládání psa není uvedeno jako  samostatný cvik s bodovým ohodnocením. Je skryto v jiných cvicích. V přivolání, v odložení a v obraně při pouštění.

Nejčastější situace: Kočka, pes za plotem auto, motorka, skákání na osoby, nežádoucí vytí, žádostivé štěkání po uvázání apod. Některé podněty pro nežádoucí chování psa zeslábnou a zevšední častým zažitím a výchovou. Některé však zůstávají stálým problémem. Psovod při usměrňování psa často chybuje v tom, že nedá psovi najevo ukončení cviku pochvalou. Většinou jen křikne „FUJ, NESMÍŠ!“ a na pochvalu si nevzpomene. Pochvalou  psovod dává psovi najevo, že se chová správně. Urychluje se pochopení a správné provedení cviku i jeho upevnění. U ostatních cviků necháváme psovi zažít příjemné zakončení cviku pochvalou a pamlskem. U okřikování psa často na pochvalu zapomínáme. Proto po okřiknutí psa a jeho následné správné reakci nezapomínejme na pochvalu, pohlazení i pamlsek. Samozřejmě v příjemné, pochvalné intonaci. Vyžaduje to sebeovládání psovoda, aby přešel  z výhružné tóniny do pochvalné, laskavé, příjemné. Takovýmto důsledným chováním docílíme jakoby samostatné žádoucí činnosti psa i v situaci, kdy je podněcován k nežádoucímu chování. Důležitá je tady také časová styčnost povelu, škubnutí vodítkem a pochvaly. Povel, do tří vteřin škubnutí vodítkem a po uposlechnutí do tří vteřin pochvala.  Reaguje-li pes na povel, škubnutí vynecháme, pochvalu však ne. Raději pochválit dvakrát než vůbec!

 

ROVNOVÁHA NEBO PŘEVAHA? NA KTEROU STRANU?

 

Při výcviku uplatňujeme pochvalu i pokárání. Bez pokárání, nebo výhružného okřiknutí se neobejdeme. Někdy je nutné škubnutí vodítkem i bolestivé. Čeho by mělo být více? Pochvalných projevů, nebo káravých? Nebo se snažit o rovnováhu? Jednoznačně pochvalných.Pokud se to nedaří, je třeba se zamyslet nad tím, jak si organizujeme své soužití se psem, jeho výchovu a výcvik. Okřiknutí je vhodné při zákazech nevhodné činnosti. I po tom však uplatňujeme pochvalu po správné reakci psa. Chceme-li však po psovi aktivní činnost, aby s chutí, s radostí a bez donucování prováděl různé cviky, vždy se snažíme psa motivovat na radost a příjemnosti spojené s pochvalou. Náš přístup k výcviku by měl být vždy, pokud je to trochu možné takový, abychom mohli psa kladně motivovat.

 

Například:

Odložený pes a pokus o opuštění místa.

Raději se snažit o něco dřív psa pochválit za to, že setrvává na místě, než ho okřiknout za opuštění místa.

Nebo:

Chůze u nohy. Raději o něco dřív pochválit za to, že se drží u nohy, než ho okřiknout za to, že se vzdaluje.

Nebo:

Návrat  s aportem nebo návrat po přivolání. Raději psa povzbudím pochvalou při jeho návratu a nečekám až na konec cviku, než abych ho nechal zastavit, očichávat různé pachy a pak ho okřikoval a napomínal.

            Proto:

Snažme se, aby po každém našem procvičování, procházce, nebo i jen tak prožité chvíli s pejskem, převažovaly pochvaly nad okřikováním. Po odložení psa do kotce, nebo jinam, by měl v jeho paměti zůstat příjemný pocit z prožitku s psovodem.

            Připomeňme si:

Nechejme psovi zažít příjemný konec cviku. (Což je pochvala). Cvik ukončíme jeho nejlepším provedením. (U psa zůstane pro příští cvičení v paměti to poslední, a dosud  nejlepší provedení, a radostný, příjemný zážitek spojený s pochvalou.)

 

 

VÍCE O DŮSLEDNOSTI.

 

KOLIKRÁT DÁVÁM PSOVI POVEL A PES HO NESPLNÍ, TOLIKRÁT PSA KAZÍM.

 

            Tato zásada platí hlavně pro druhou fázi nácviku cviku, když pes již ví, co po něm psovod chce. Neobjevilo se v ní slovo DŮSLEDNOST, přesto z ní téměř vyzařuje.

            Při probírání zásad, jejichž dodržování nám pomáhá při výcviku, zjistíme, že jsou zaměřeny třemi směry.

 

1)      Nabádají k práci se psem.

2)      Nabádají k důslednosti při práci se psem.

3)      Radí jak na to.

 

Chci-li vycvičit psa, musím vědět, jak na to, a musím se psem pracovat. Přesto převažují zásady nabádající k důslednosti. Na druhém místě jsou ty, které radí pracovat, a nejméně je těch, které radí jak. Když tedy s pejskem poctivě pracuji, cvičím, opakuji, musím při tom být důsledný. Později, když už mám určité znalosti, jak se postupuje, musím mít stále na mysli důslednost a nevynechávat ji u žádného cviku.

           

Musím:

Důsledně vyžadovat plnění povelu. (Rychle a na první povel).

Důsledně měnit intonaci hlasu.

Důsledně upřesňovat provádění cviků.

Být důsledný k sobě, i když se mi zdá, že mě to zdržuje, že je to zanedbatelná maličkost, že je to zdlouhavé, zbytečné apod.

Být důsledný při uplatňování pochvaly, i když pes již cvik provádí bez chyby.

Být důsledný při přípravě na cvičení, aby byl zvolen radostný postup, který psa motivuje.

 

Další zásady, nabádající k důslednosti:

 

A)    PRVNÍ POVEL NORMÁLNÍ-VĚCNÝ.

DRUHÝ POVEL HLASITÝ-VÝHRUŽNÝ.

TŘETÍ POVEL NEDÁVÁM-NÁSLEDUJE DONUCENÍ.

 

B)    NEMÁM-LI 99% JISTOTU, ŽE PES CVIK SPLNÍ? NEDÁVÁM POVEL. Návod - jak se vyhnout situacím, kdy si pes navyká nereagovat na povel a tím neposlouchat.

C)    ROZLIŠUJEME CVIKY  VYNUTITELNÉ A NEVYNUTITELNÉ. U vynutitelných cviků nejrychleji vytvoříme návyk psa poslouchat a plnit cviky na první povel.

D)    NECHTĚJME PO PSOVI VÍC, NEŽ JSME NACVIČILI. Mějme DŮSLEDNĚ v paměti dosaženou úroveň a přesnost provedení a náročnost stupňujme postupně bez velkých skoků.

E)     NA DŘÍVE DOSAŽENOU ÚROVEŇ SE MUSÍME ROZCVIČKOU VŽDY ZNOVU DOCVIČIT. Stává se, že psovod chce navázat na minulé cvičení a bývá zklamán. Pes potřebuje opakování s postupným vylepšováním, aby si dlouhodobě zapamatovával naučené.

F)     ČASTÝM OPAKOVÁNÍM SE BLÍŽÍME K DOKONALÉMU A PŘESNÉMU PROVÁDĚNÍ CVIKŮ. Opakování a odstraňování nepřesností - to je ten DŮSLEDNÝ přístup k výcviku. Opakováním se naučené dostává do dlouhodobé paměti psa, což je náš cíl.

G)    NEJSEM-LI DŮSLEDNÝ K SOBĚ, NEJSEM DŮSLEDNÝ ANI K PSOVI. Důslednost k psovi se vyvine s důsledností k sobě. Často bývá  práce psovoda náročnější než práce psa. Často je problém si udělat čas, vyměnit pohodlí za činnost, nebo se naučit zapamatovat a dodržet správný postup.

H)   CO DĚLÁM SE PSEM MÁLO, VÍCE, ŠPATNĚ, DOBŘE,

PES DĚLÁ                            MÁLO, VÍCE, ŠPATNĚ, DOBŘE. Výchovu i výcvik provádí psovod a jen na něm záleží, kolik toho psa naučí a jak ho to naučí. Nejdříve se musí učit sám. Chce-li dobře vycvičit psa, musí se stát dobrým psovodem. Nesmí být povrchní a vynechávat zdánlivé maličkosti. Musí být DŮSLEDNÝ především k sobě.

I)       NEDAŘÍ-LI SE CVIK, NEJDŘÍVE HLEDEJME CHYBU U PSOVODA, POTOM TEPRVE U PSA. Přistupuje-li psovod k práci na sobě i na psovi povrchně, projeví se to na vycvičenosti psa. Některé cviky se ani nepodaří nacvičit, psovod pak psa podceňuje a přisuzuje mu nedostatky, které způsobil sám.

J)      NEJSEM-LI PRO VÝCVIK DOBŘE NALADĚN, NECVIČÍM. Psovod, který si promýšlí postup cvičení, se většinou na výcvik těší. Má radostnou náladu, ta se přenáší na psa, který pak radostně a s chutí plní povely. Výcvik se daří a oba zažívají dobré pocity. DŮSLEDNOST spočívá v důkladném promyšlení a přípravě na výcvik. Psychicky se připravit znamená promyslet radostný, příjemný postup a začít se těšit. Horší je, když se to stane pro psovoda nepříjemnou povinností, kterou pak odbývá.

K)   PES SE CHOVÁ PODLE TOHO, KOHO MÁ ZA SEBOU. Jaký pán, takový pes. Všechny předchozí zásady to potvrzují. Bude-li psovod se svým psem hodně pracovat, bude pak rozhodující důslednost v přesnosti a v radostném postupu. Nebude-li důsledný, pak přesto, že  hodně se psem pracuje, nebude výsledek odpovídat jeho námaze. Je radost vidět pracovat psa radostně, s chutí a přitom přesně a spolehlivě. Záleží na psovodovi.

L)     CVIK ZAČÍNÁME NACVIČOVAT TAM, KDE NEJSME RUŠENI. Tady psovodova důslednost při volbě místa usnadňuje psovi rychle „pochopit“ cvik – co se po něm chce. Vyloučíme také podněty, které psa rozptylují, a pes se soustředí jen na psovoda, jehož hlas se stává podnětem jediným. Postupně budeme usilovat, aby byl podnětem nejsilnějším.

M) NECHEJME PSOVI ZAŽÍT PŘÍJEMNÝ KONEC CVIKU.

Nikdy nenecháme cvik nedokončený.

Nikdy nekončíme cvik bez pochvaly            .

Opět zde hraje roli DŮSLEDNOST psovoda k sobě. Musí si dát tu prácí a námahu a trpělivě znovu zopakovat cvik tak, aby mohl psa pochválit.

N)   CVIK UKONČÍME JEHO NEJLEPŠÍM PROVEDENÍM. Než cvik dlouho a únavně opakovat, je dobré vystihnout dobré provedení a pochvalně, spokojeně cvik ukončit. Pes zůstává motivován na příští procvičování. Cvik provedený vesele, příjemně, pohodově se rychleji vrývá psovi do paměti, než když je spojen s nervozitou a stresem. Psovod by měl vždy důsledně promyslet postup a šikovně vystihnout to dobré provedení. Někdy prý i méně je více.

O)   NEZANEDBÁVEJME PŘI OPAKOVÁNÍ CVIKY, KTERÉ SE NÁM NEDAŘÍ! Někdy to chce více vytrvalosti. Někdy je třeba hledat chybu, která nebývá u psa. Důslednost tady spočívá v houževnatosti. Psovod má schopnost myslet, proto by měl být vynalézavý a nápaditý. Chceme-li mít vyrovnaného psa,  nesmíme rezignovat, protože psovi prospěje každý zvládnutý cvik. Čím více cviků psa naučíme, tím pevnější vztah se mezi námi vytvoří.

 

 

CO JE ZÁKLADNÍ OVLADATELNOST PSA

 

            Různí lidé mají na psa různou náročnost. Kdo bude docházet na cvičiště, bude se muset podřídit tamějšímu režimu a základní ovladatelnost pro jeho psa bude dána zkušebním řádem (ZŘ). Ostatní podle toho, zda bydlí v domku se zahradou, v řadovce, v bytě, na vesnici, ve městě malém či velkém, čímž jsou také dány jejich možnosti, v jakém prostředí se budou převážně se psem pohybovat. Pro odpovědné majitele psů budou tyto podmínky určovat úroveň ovladatelnosti jejich psa.

            Pro psovody postupující podle ZŘ budou základními cviky – přivolání, aport, štěkání na povel.Samozřejmě tyto tři cviky nemohou zůstat osamoceny. Jsou jen dobrým základem pro další všestranný výcvik.

            Pro některé další, zvláště majitele společenských a užitkových plemen, to budou některé jiné cviky poslušnosti: přivolání, odložení, přerušení nežádoucí činnosti.

Nebo:

Přivolání, ovladatelnost na vodítku, odložení.

Nebo:

Přivolání, lehni, návyk na vodítko popř.  náhubek.

Nebo:

Jen, aby pes trochu poslouchal.

 

            Ve všech těchto různých nárocích je společný cvik přivolání, který  je také správně na prvním místě. Jelikož  ve cviku přivolání bývá často skryto i přerušení nežádoucí činnosti, je zřejmé, že nelze zůstat jen u těchto cviků. Aby si pes zvykl poslouchat, musí být tento návyk procvičován na dalších cvicích. Nejnáročnější požadavky na svého psa  mají ti majitelé, kteří  mají zdánlivě požadavků nejméně. Jsou to ti, kteří chtějí, „jen aby pes trochu poslouchal“.

            Poslouchat si musí zvykat postupně a je to proces dlouhodobý. Nezvykne si na poslouchání, když bude znát jenom jeden cvik. Aby poslouchal, musí vědět, co se po něm chce, musí znát význam různých povelů, které musí být vždy stejné.

Tedy:

Čím více možností na procvičování, tím dříve si pes zvykne poslouchat. Možnosti na procvičování jsou signály, kterým pes rozumí, a signály, to jsou povely. Pes nebude poslouchat a reagovat na každé slovo, větu, povel, který psovoda napadne. Musí slyšet stejné slovo vícekrát, než začne reagovat, a musí být povzbuzován ve svém chování. Počet slov, ze kterých se stane povel a následně cvik, je omezen pamětí psa. Pes nemá schopnost myšlení, proto jeho ovládání uskutečňujeme pomocí omezeného počtu nacvičených signálů.

 

 

VYUŽIVÁNÍ ČASU.

 

Často slyšíme, že na chov, výchovu a výcvik psa je třeba mít hodně času.Je to pravda, ale množství času může být různé, podle toho, jak je držitel psa zkušený, jaké jsou jeho představy a požadavky.Pes potřebuje pohyb a procházky, bez kterých je jeho držení v bytě nemožné.Je však dobré spotřebovaný čas při venčení psa a při procházce využít a naplnit činností zaměřenou na výchovu a výcvik.Při procházce je možno procvičovat chůzi u nohy, na to navázat cviky polohové a odložení.Je možno psa přivolávat a dávat mu volno s pochvalou.podle místa, kde se nacházíme, můžeme přidat štěkání na povel a aportování.Takto je možno i krátkou procházku vyplnit výchovnou i výcvikovou činností jejíž působení na psa je blahodárné.Každou procházku je dobré nejprve krátce promyslet a během ní také vhodně improvizovat.

Protože:

NEJŠŤASTNĚJŠÍ PES JE ZAMĚSTNANÝ PES.

 

Pes, který není zaměstnáván, se začne zaměstnávat sám a to většinou nežádoucím způsobem.Začne vyvíjet samostatnou činnost a jeho závislost na psovodovi klesá.Nežádoucí samostatnost je u psa ŠPATNÁ!!!

Závislost na psovodovi je naopak velice žádoucí a psovod by ji měl neustále pěstovat a zvětšovat a tím i upevňovat své vedoucí postavení ve smečce psovod – pes.Pes je zvíře aktivní a doslova chce být zaměstnáván.Je-li jeho zaměstnání příjemné, nápadité, veselé, spojené s odměnou a pochvalou, prožívá šťastné chvíle.Procházka i hodinová, při níž se ujde třeba i 5 km, je-li zaměřena jen na pohyb, je pro výchovu a výcvik hodnotná úměrně tomu, kolik cviků psovod procvičí, kolik povelů a pochval po provedení dá.

Pasivita psovoda má na psa  nežádoucí vliv!!!Pasivní psovod je pro psa málo zajímavý až lhostejný.Začne se to projevovat neposlušností psa, když se děje něco co je pro psa zajímavé a přitažlivé.Dominantní pes se dokonce postupně začne prosazovat jako vůdce smečky a poslouchat musí psovod.

Naopak psovod s aktivním přístupem k výchově i během procházek VYUŽÍVÁ SVŮJ ČAS, stává se pro psa přirozenou autoritou a jeho hlas se stává nejsilnějším podnětem, který na psa působí i během procházky.Je-li psovod aktivní žádoucím způsobem, stává se i pes aktivní žádoucím způsobem a doslova visí na psovodovi v očekávání povelu.Začne platit:

 

JAKÝ PÁN, TAKOVÝ PES

 

Bez práce však nejsou koláče.

Shrnutí:

1.      Psovod vyplňující pronuděný čas na dlouhých procházkách činorodým procvičováním ŠETŘÍ ČAS.

2.      Psovod vydávající povely a pochvaly se stává vůdcem smečky a pes se dostává do jeho podřízenosti rád a ochotně.

3.      Aktivní psovod se stává pro psa atraktivním vůdcem a pes ho rád a ochotně poslouchá.

 

PSÍ DOSLOV.

 

Když si mne vybereš, zůstanu ti věrný po celý svůj život.Když se náhodou v tvém domě zapomenu, odpusť mi  to, jsem ještě malý.Uvidíš, že až vyrostu a zesílím, budu hodný a čistotný.Nepotřebuji moc, pohlazení a trochu potravy. Za to budu bdít nad vším, co Ti patří. Nedovolím ublížit obě ani Tvým blízkým.Moje láska a věrnost je nekonečná. Budeš mým vesmírem, mou budoucností, mou radostí.Budeš mým pánem a velitelem a já Tvým dítětem a otrokem.Bez váhání Ti obětuji život. Ale prosím Tě, moc Tě prosím, neopouštěj mne…

 

OBSAH:

Úvod.

Základy ovladatelnosti.

Přivolání.

Zásady pro výcvik.

Základní ovladatelnost.

Kolikrát psovi dávám povel a pes ho nesplní, tolikrát psa kazím.

Pes se chová podle toho, koho má  za sebou.

O nácviku jednotlivých cviků.

Aport.

Štěkání na povel.

Hra-výchova-výcvik.

Opakování a důslednost u cviků poslušnosti.

Zásady pro cvičné opakování.

Proč cvičně opakovat?

Co si uvědomovat?

Nechme psovi zažít a vychutnat příjemné ukončení cviku.

Přerušení nežádoucí činnosti.

O pochvale a pokárání.

Může psovod ovlivnit, aby se pes „vydařil“?

Důvěra k psovodovi.

Důslednost u cviku přivolání.

Příběh o důslednosti.

Cviky na dálku.

Cviky vynutitelné a nevynutitelné.

Dominantní pes.

Druhy agrese.

Dotažení-dopracování cviků do větší či menší dokonalosti.

Oblíbené a neoblíbené cviky.

Nejmilejší místo pro psa.

Nežádoucí samostatnost.

Ohleduplnost a její opak - bezohlednost

Důslednost při kondičním opakování.

Ustájení psa.

Nedaří-li se cvik, nejdříve hledejme chybu u psovoda.

Nejšťastnější pes je zaměstnaný pes.

Ještě k přerušení nežádoucí činnosti.

Rovnováha nebo převaha? Na kterou stranu?

Více o důslednosti.

Co je základní ovladatelnost psa?

Využívání času.

Psí doslov.

 

 

 

 

Autor : Augustýn Čajánek

            Frenštát pod Radhoštěm