Autor : Augustýn Čajánek

Frenštát pod Radhoštěm

Dnešní svět postupně ubírá volného prostoru pro psy. Zvlášť ve městech je volný pohyb, pro psa tolik potřebný, omezen. Přesto psů neubývá. Jedním z důvodů, proč si lidé pořizují psa , je pocit bezpečí. Soužití s ovladatelným psem je méně problémové než naopak. Výcvik psa k obraně psovoda pocit bezpečí ještě zvýší.

JAK NA TO?

PES

PŘEDMLUVA

Vlastnil jsem několik psů, se kterými jsem prováděl všestranný výcvik.Jako instruktor jsem také výcvik organizoval.Se svými psy jsem skládal zkoušky z výkonu, na zkoušky jsem připravoval jiné psovody a jako vedoucí jsem se jich zúčastňoval.Také jsem byl účastníkem mnoha kynologických závodů a přeborů.Někdy jako účastník, jindy zase jako vedoucí družstva psovodů, nebo jako divák.

Po každých zkouškách i závodech většinou bývá debata s rozhodčím o problémech výcviku.Na těchto debatách jsou mnohdy vyslovovány zajímavé myšlenky a zkušenosti, jelikož rozhodčí jsou lidé zkušení a mají za sebou předepsaný minimální počet zkoušek.Mají vždy co říct k úrovni a připravenosti psů a k dalšímu výcviku.Někdy se podělili o své zkušenosti i psovodi mezi sebou.z takovýchto setkání vznikly tyto zápisky.Některé jsou zkráceny do stručných pouček a tyto jsem často uplatňoval při vedení výcviku.Někdy jsem si udělal písemnou přípravu pro výcvikový den.Později jsem tyto zápisky a přidal některé poznatky a poznámky až vznikla tato útlá knížečka.

Tyto zápisky mohou posloužit mnohým psovodům.Začátečníkům, pokročilejším i instruktorům.Jsou zhuštěny, takže není nutné pročíst příliš mnoho textu.Posloužit mohou opravdu těm, kteří se chtějí dovědět o problematice výcviku co nejvíce.

Jsou to však jen slova na papíře.Je známo, že gram praxe vydá za tunu teorie.Proto není dobré spoléhat jen na teorii.Bez ní však nelze provádět praktickou činnost správně.Jelikož jsem často podle těchto zápisků vedl výcvik, dochází k nim k opakování hesel.Některým častěji, jiných méně často.Opakování není na škodu, protože každý psovod nemá fenomenální paměť a hlavně:OPAKOVÁNÍ JE MATKOU MOUDROSTI !!!

ÚVOD

Než začneme uvažovat o výcviku nebo výuce psa, musíme si rozvážit, co budeme psa učit. Vlastně všechno, co je obsaženo ve zkušebních řádech, pes umí. Psa není třeba nic učit. Umí sedět, ležet, plazit se, stopovat, štěkat, kousat a překonávat překážky. Účelem výchovy a výcviku je, aby to dělal na náš povel, čili tehdy, kdy si to přejeme my, a aby to nedělal ve chvíli, kdy si to nepřejeme. Chceme dosáhnout, aby byl námi ovladatelný. Budeme ho učit ovladatelnosti. Člověk si pořídí psa pro radost a pro potěšení, které prožívá s malým štěnětem. Později, když pes doroste, se mnohdy radost a potěšení změní ve starosti a nepříjemnosti.

Začne platit:

Ovladatelný pes = radost a potěšení.

Neovladatelný pes = starosti a nepříjemnosti.

Tento problém se dá vyřešit výchovou a výcvikem psa aspoň k základům ovladatelnosti. Majitelé psů služebních plemen budou provádět všestranný, či speciální výcvik. Začínat však budou základní ovladatelností. Cvičitelé loveckých plemen začínají také cviky základní ovladatelnosti. Majitelé ostatních plemen by určitě nepohrdli alespoň základy ovladatelnosti u svého psa, což by jim změnilo starosti na radosti.

Platí:

Účelem výchovy a výcviku je, aby ze všech podnětů, působících na psa tím nejsilnějším byl-

HLAS PSOVODA.

ZÁKLADY OVLADATELNOSTI

Které cviky patří k základní ovladatelnosti?

I u složitého všestranného výcviku jsou základem cviky poslušnosti. Pes s dobrou poslušností provádí pachové práce i cviky obrany na náš povel, čili tehdy, kdy my si to přejeme.

Poslušnost je tedy základem všeho.

Cviky poslušnosti můžeme rozdělit na dvě části. První část tvoří tři základní cviky. Přivolání, sport a štěkání na povel. Jejich zvládnutí je závislé na tom, jak psovod pochopil problematiku výchovy a výcviku. Jak je šikovný, citlivý a jak si se psem rozumí. Jak dovede dát psovi najevo svou spokojenost a nespokojenost. Jak to dovede psovi „vysvětlit“. Jaký vztah se mezi nimi vytvořil.

Zvládnutí druhé části je více závislé na tom, jak je psovod pilný, jak často se psem cvičí a tyto cviky opakuje. Do této druhé části patří všechny ostatní cviky poslušnosti. Z toho vyplývá, že v druhé části je sice hodně cviků, ale jejich nácvik je relativně snazší než nácvik tří cviků z části první. Pro zvládnutí těchto tří cviků potřebuje psovod znát a dodržovat několik zásad.

Cvik číslo 1:

Nejdůležitější cvik:

PŘIVOLÁNÍ PSA.

Důkaz: Přestože pes bude umět mnoho jiných cviků, bez přivolání zůstane neovladatelným. Nebude-li naopak umět žádný jiný cvik, ale bude mít spolehlivé přivolání, bude to ovladatelný pes.

Při každodenním styku se psem se bez tohoto cviku nelze obejít. Mnohé další cviky jsou na něm závislé. Aport nemůžeme bez tohoto cviku vůbec nacvičovat. Podle toho, jak je tento cvik nacvičen, také vypadá každodenní styk člověka se psem. Buď prožíváme radost a potěšení z procházky, kde provádíme výchovu a výcvik, nebo se nám ta radost mění v nepříjemné zážitky, kdy se doslova bojíme psa uvolnit z vodítka.

Jak na to:

Naše soužití s pejskem začínáme vytvářením dobrého vztahu. Na náš vzájemný dobrý vztah musíme pořád dávat pozor, pořád ho prohlubovat, udržovat, obnovovat a při sebemenším narušení ho rychle napravovat a s přibývajícím věkem psa ho narušovat co nejméně.

Platí:

Napřed si vytvoříme dobrý vztah mezi psem a psovodem. Tento dobrý vztah nám pomáhá při výcviku. Později si správným výcvikem prohlubujeme tento dobrý vztah.

Co nejlépe si s pejskem rozumět.

To je začátek i cíl. To bývá důvod, proč si psa pořizujeme, proto také provádíme výchovu a výcvik. Bez dobrého vztahu nelze psa dobře vychovat ani dobře vycvičit. Chceme-li úspěšně vytvářet dobrý vztah, naučme psa chtít pochvalu, čekat na pochvalu a prožívat pochvalu jako dobrý, příjemný zážitek. Zájem o pochvalu bychom měli pořád pěstovat různými příjemnostmi. Pamlskem, pohlazením, ústní pochvalou v příjemné hlasové intonaci, poplácáním apod. Pochvalou můžeme psa buď uklidňovat, nebo provokovat k pohyblivosti.

Musíme však dát pozor, aby naše promluvy nebyly ve stejné intonaci jako pochvala.Musíme používat i věcnou intonaci a také intonaci káravou (napomínací, čí výhružnou) pro přerušení nežádoucí činnosti jako bývá často kousání ruky, nohavice či skákání na psovoda.

Pochvala se musí odlišovat od jiných promluv a měla by být odměnou za reagování na náš povel.nebude-li se odlišovat, nebude mít pes o ní větší zájem než o jiná slova a nepodaří se nám u pejska vypěstovat „chuť slyšet pochvalu“.

O intonaci hlasu – tónině.

Při vyslovování pochvaly je důležité pamatovat na laskavou intonaci hlasu. Psovod by si měl navyknout používat běžně trojí hlasovou intonaci – tóninu.

1) Běžnou, věcnou, povelovou.

2) Laskavou, radostnou, pochvalnou.

3) Hlasitější, výhružnou, napomínací, káravou.

Podle situací je nutné střídat tyto intonace, hlavně včas přecházet z jedné do druhé. Při napomínání psa a jeho správné reakci je třeba psa pochválit, ale nestačí vyslovit pochvalu „hodný“ a intonace bude v běžné povelové tónině. Musí být výrazný přechod od tóniny káravé do radostné. Často si to psovodi neuvědomují.

PŘIVOLÁNÍ

Můžeme ho nacvičovat už s maličkým štěnětem. Nejlépe na pamlsek. Několikrát dáme štěněti pamlsek z ruky natažené před sebou, až štěně přibíhá k natažené ruce. Přidáme k tomu zvukový povel „ke mně“, k pamlsku přidáme pochvalu, opakování povelu i vícekrát, obojí v příjemné intonaci, pohlazení, poplácání… a dáme povel „volno“. Štěně po přivolání nesmí cítit jakékoliv omezování ve volném pohybu. Takto nacvičujeme najednou cvik přivolání i cvik volno. Pěstujeme pochvalu a vytváříme dobrý vztah. Chceme dosáhnout závislosti psa na psovodovi. Psovod se stává jistotou a oporou při zažívání nových, neznámých situací. Ruka psovoda je vždy příjemná. Jsme-li spokojeni s chováním štěněte, snažíme se to dát najevo výrazem tváře, zabarvením hlasu a celým svým chováním. Při nežádoucí činnosti štěněte se mračíme, používáme nepříjemný tón apod. Psovod a pes jsou dva členové smečky, kdy psovod je na vyšším stupni, tedy vůči psovi vůdce. Vůdce smečky, když není spokojen, vrčí, štěká i kouše. Vytvářením dobrého vztahu v počátcích nečiní potíže, jelikož užíváme radosti a potěšení ze styku a hry se štěnětem. Potíže přijdou později, až štěně trochu povyroste a při uplatňování zákazů, přerušení nežádoucích činností a při vyžadování pro psa nezajímavých cviků, nebo při nesprávném „trestání“ psa. Tady může být tento pěstovaný vztah narušován.

Platí:

Je-li pes napomínán a „trestán“ z psího-smečkového hlediska nespravedlivě, vztah se narušuje. Psovod by neměl být nestálý, zlostný či vrtkavý a neměl by psa polidšťovat.

Platí:

Jaký pán, takový pes.

Pes přejímá něco z povahy svého pána.

Pes se chová podle toho, koho má za sebou.

Je-li narušen správný vztah, je tím narušena výchova, výcvik i sebevědomí a tím i povaha psa.

Největší chybou je polidšťování psa – kdy předpokládáme u psa lidské vlastnosti jako je: logické myšlení, emoce podobné lidským a zapomínáme na časovou styčnost podnětů a jejich opakování. Rovněž nedoceňujeme biologickou závažnost podnětů, kterými na psa působíme. Správnou reakcí na náš podnět se snažme okamžitě, bez časové prodlevy zpevnit pochvalou, pamlskem. Provádí-li pes cvik ve větší vzdálenosti od psovoda, je dobré jej zpevnit okamžitou pochvalou, protože na pamlsek dojde až po ukončení cviku. Nadávat psovi má ten význam, že psovi dáváme najevo svou nespokojenost nepříjemným tónem, slovům však pes nerozumí.

Nyní se vraťme ke cviku

PŘIVOLÁNÍ

Po několikerém natažení ruky s pamlskem před sebe a jeho předání štěněti, začne štěně reagovat na nataženou ruku. Přidáme-li k tomu zvukový povel „ke mně“, začne reagovat i na tento povel. Jakmile to sami zpozorujeme, máme první výcvikový krok za sebou. Určitě nás to potěší. Jedná se však jen o první krok. Když štěně bezpečně přibíhá, zkoušíme dát povel „ke mně“ bez natažené ruky. Po přiběhnutí však štěněti dáme pamlsek, pochválíme a pohladíme jej. Při dalším přivolání ruku opět natáhneme před sebe a střídáním stále častěji vynecháváme ruku a štěně přibíhá jen na zvukový povel. Cvik je zhruba nacvičen, ale není upevněn. Dále budeme pokračovat v jeho upevňování. Zpočátku často, později méně, nikdy však nesmíme úplně přestat.

Pro cvik přivolání platí:

1) Netrestat.

2) Nevolat bez 99% jistoty.

3)Neuvazovat.

1) Po splněném povelu přivolání, psa nesmíme nikdy potrestat, ale naopak vždy pochválit. I kdybychom psa přivolali třeba od zakousnuté slepice apod. Kdybychom psa potrestali, mohl by se začít bát přicházet. Narušili bychom tím náš vztah, protože z psího, smečkového hlediska bychom se zachovali nespravedlivě. Tuto zásadu psovodi často porušují!

2) Nemáme-li 99% jistotu, že pes přijde, nedáváme povel na přivolání. Nepřivoláváme psa, když s ním vyjdeme a ještě se nevyvenčil, když je plný energie po předchozím pobytu doma, když je plný zvědavosti si očichat známá místa. Až je pes trochu unaven procházkou, pobíháním, až už se k nám chce sám vracet, nastává vhodný okamžik pro procvičování přivolání. Přichystáme si do ruky pamlsek, upoutáme pejskovou pozornost oslovením a dáme povel „ke mně“. Dodržováním této zásady zároveň splňujeme další důležitou zásadu, platnou i pro ostatní cviky.

KOLIKRÁT PSOVI DÁVÁM POVEL A PES HO NESPLNÍ, TOLIKRÁT PSA KAZÍM !

3) Přivážeme-li psa po každém přiběhnutí na vodítko, vznikne nežádoucí spojitost: povel-přiběhnutí-přivázání. Pes začne reagovat tak, že se bude přivázání vyhýbat. Zastaví kousek před námi, mimo náš dosah a nedá se chytit. Musíme dodržovat poměr aspoň 5:1. Z pěti-šesti přivolání jen jednou psa přivážeme. U těch zbývajících po pochvale, pamlsku, pohlazení, poplácání dáme psovi volno.

Další dva základní cviky můžeme nacvičovat také už s maličkým štěnětem.

Druhý základní cvik je aportování-přinášení předmětů. Jeho význam spočívá v tom, že pomocí aportu se dobře dají nacvičovat další i složité cviky. Za aportem jde pes do vody, přes překážku, po stopě, prohledává terén revírováním. Pomocí aportu učíme psa rozlišování předmětů i osob. Aport je pro psa přirozené pudové jednání, protože se podobá pronásledování malé kořisti a ta bývá hlavní potravou všech psovitých šelem.

Třetí základní cvik je štěkání na povel. Štěkání na povel bez projevu agresivity se hodí pro označení nalezeného předmětu, který nelze aportovat. Označení nalezeného ztraceného dítěte, starší osoby či někoho zraněného nesmí být agresivní. Pes v těchto osobách nesmí vidět nepřítele, ale naopak. Proto štěkání – NA POVEL.

ZÁSADY, JEJICHŽ ZNALOST A DODRŽOVÁNÍ NÁM POMOHOU PŘI VÝCVIKU:

1) Účelem výcviku je, aby ze všech podnětů, které na psa působí, tím nejsilnějším byl hlas psovoda.

2) Každým zvládnutým cvikem prohlubujeme vztah mezi psovodem a psem.

3) Cvik začínáme nacvičovat tam, kde nejsme rušeni.

4) Nedaří-li se cvik, nejdříve hledáme chybu u psovoda, potom teprve u psa.

5) Nechejme psovi zažít příjemný konec cviku.

6) Cvik ukončíme jeho nejlepším provedením.

7) Častým opakováním se blížíme k dokonalému provádění cviku.

8) Kolikrát dávám psovi povel a pes ho nesplní, tolikrát psa kazím.

9) Nechceme po psovi víc, než jsme nacvičili

10) Nepředpokládejme, že nám pes podá vždy nejlepší výkon.

11) Nejsem-li pro výcvik dobře naladěn, necvičím.

12) Při opakování nezanedbávejme cviky, které se nám nedaří.

13) Pes se chová podle toho, koho má za sebou.

14) Pro první fázi: kujeme železo, dokud je žhavé. Nepřestat po prvních úspěších.

15) Během druhé fáze: neusnout na vavřínech. Nepřestat opakovat.

16) Co se psem nedělám, pes nedělá.

Co se psem dělám málo, dělá málo.

Co se psem dělám víc, pes dělá víc.

17) Nejšťastnější pes je zaměstnaný pes.

18) Vliv psovoda slábne s narůstající vzdáleností.

19) Opakování povelu před provedením cviku psa kazí, po provedení s pochvalou upevňuje cvik.

JEN ZÁKLADNÍ OVLADATELNOST?

Podle článku v časopise „Pes, přítel člověka“ prý postačí tři cviky. Přivolání, odložení a přerušení nežádoucí činnosti. Stačí to, nebo nestačí?

Pokud tyto cviky bude pes provádět bez váhání, spolehlivě i v rušivém prostředí, tak to stačí.

Jenže kromě odložení jsou další dva cviky velice náročné. Aby pes přerušil nějakou činnost pro něj přirozenou, nebo aby přiběhl na zavolání, i když se děje spousta jiných zajímavých věcí, to už musí být pes, který je vychován, pes s disciplinou, pes ovladatelný, čili pes, který je zvyklý poslouchat. K tomuto návyku poslouchat je třeba psa dlouho připravovat. Tady je dobré si ujasnit, co budeme psa učit, které cviky a jak se co dělá. Z mnoha cviků praktického významu, jež obsahuje zkušební řád (ZŘ), si vybereme ty, u kterých si pes nejrychleji navykne, že musí poslouchat.

Náš postup musí být správný, vždy stejný, s uplatněním donucení i pochvaly ve správný okamžik. Při probírání škály cviků poslušnosti, zjistíme, že pro tento návyk nevyhovují složité cviky a cviky „na dálku“, bez vodítka. Tím se nám počet cviků zmenší na „polohy psa“ a „ovladatelnost psa na vodítku“. Na vytvoření návyku to stačí. Polohy psa jsou vlastně cviky tři a ovladatelnost až na osm cviků. Přidáme-li k tomu na delším vodítku povely: volno, ke mně, k noze za chůze i za klidu, tak napočítáme až 15 cviků, na kterých je možno navykat psa poslouchat. Postupně je možno vyhledávat rušivější prostředí. Přidáme-li ještě další cviky, které se nám daří i bez donucení, třeba štěkání, odložení, aport, tak máme na čem pracovat. Při rozcvičování bychom měli dbát na vhodný poměr cviků vynutitelných k nevynutitelným.Zpočátku tak 10:1, později 5:1 a pejsek se nám bude doslova formovat a měnit před očima.

Připomeňme si tři fáze nácviku cviku:

1. fáze – než pes „pochopí“, co se po něm chce.

2. fáze – dopracování do určité dokonalosti

3. fáze – kondiční opakování.

Z předchozího vyplývá, že psovod nesmí „usnout na vavřínech“ v první fázi, kdy pes již ví, co povel znamená. Je třeba „kout železo, dokud je žhavé“, pokračovat v druhé fázi a tu dotáhnout na slušnou, vyšší úroveň. Naplníme tím hned dva účely. Dotažení cviku do dokonalosti a návyk psa poslouchat. Proto neusnout na vavřínech a pracovat, cvičit, opakovat, donucovat a chválit!

Přivolání, odložení, přerušení nežádoucí činnosti.

Přivolání je zdánlivě jednoduchý cvik. Pes poměrně rychle pochopí, co se po něm chce, a na povel „ke mně“ radostně přibíhá v očekávání pamlsku a pochvaly. To je však jen první fáze. V druhé fázi se chceme dopracovat do dokonalejší úrovně a do spolehlivosti, což vyžaduje hodně práce a šikovnosti. Staneme-li se pro psa takovou přirozenou autoritou, že nás pes poslouchá i v rušivých prostředích, máme vyhráno. Když ne, tak se na tuto úroveň musíme dopracovat častým opakováním vynutitelných cviků, jejich důsledným vynucováním s uplatňováním zásady: „První povel normální, věcný; druhý hlasitý, výhružný; třetí není“. Při podrobnějším přístupu k výcviku zjistíme, že vlastně všechny cviky poslušnosti jsou vynutitelné.

Nucené přivolání – na šňůře (i jinak).

Nucený aport – neprovádět!

Nucené štěkání na povel – neprovádět!

Všechny další cviky se psem na vodítku.

Tady vidíme, proč se mají procvičovat i snadné cviky. Tímto procvičováním si psovod vypracuje autoritu vedoucího ve dvoučlenné smečce – člověk plus pes a začne platit:

Účelem výcviku je, aby ze všech podnětů na psa působících, tím nejsilnějším byl hlas psovoda.

Přivolání psa v situacích, kdy na psa působí jiný zajímavý podnět (pes, kočka, auto, kolo, zaječí stopa), je těžké, protože pes musí zanechat jiné zajímavé činnosti, což je na jeden povel další cvik – přerušení nežádoucí činnosti. Proto je dobré procvičovat cvik „přerušení nežádoucí činnosti“, uplatňovat pochvalu a příjemné ukončení cviku.

U cviku odložení se také uplatňuje prvek o nežádoucí činnosti. Nejedná se o přerušení, ale o zdržení se nežádoucí činnosti. Pes je odložen a cvičí jiný pes apod. K této disciplinované ovladatelnosti se rovněž nedá dopracovat v krátké době bez důkladného návyku poslouchat.

Proto cvičit – opakovat – chválit.

Nedevalvovat povel !!!

Návyk psa na uvázání

Co se se psem nedělá, pes nedělá ani nezná. Někdy potřebujeme psa odložit a zajistit

uvázáním ke kolíku, stromu, plotu apod.

Před obchodem, kam psi nesmí, při návštěvě u známých, kde není vhodné, aby pes šel dovnitř nebo aby pobíhal po záhoncích, na cvičišti před nástupem na výcvik apod. Takových situací bývá mnoho a přesto jsou psi, které psovod nikdy neuvazuje ani neodkládá, a proto u takového psa není vytvořen návyk na banální běžnou situaci. Nastane-li opravdu nutnost psa uvázat, projevuje se často psův nezvyk kňučením, štěkáním, škubáním a překousnutím vodítka. Tito psi většinou nemají ani návyk na košík, takže, pokud nemá psovod část vodítka z řetězu, nedokáže psa uvázat tak, aby tam pes zůstal. Pes je doslova nevychovaný a psovod se stává jeho sluhou . Většinou trpí i okolí.

Na vytvoření tohoto návyku stačí, aby psovod nepodléhal falešnému soucitu a nepolidšťoval psa. Předpokladem však je, aby psovod tento cvik opakovaně prováděl.

Pamatujme: Nevychovaný, neovladatelný pes =starosti a nepříjemnosti bez radosti

Trochu vychovaný pes = míň starostí a trochu radosti

Více vychovaný pes = ještě míň starostí a více radosti

Vychovaný a ovladatelný pes = radosti a příjemné zážitky, téměř bez nepříjemných starostí

KOLIKRÁT PSOVI DÁVÁM POVEL A PES HO NESPLNÍ, TOLIKRÁT PSA KAZÍM.

Tato veliká, často se opakující chyba vede ke dvěma nežádoucím výsledkům:

První, méně závažný nežádoucí výsledek, je nespolehlivá poslušnost psa. Většinou se tato chyba stává při přivolání psa, jelikož je to přímo vzorový příklad psovodovy nedůslednosti.

Druhý, více závažný výsledný dopad: Přesto, že se nedůslednost nemá omlouvat, je tady ta okolnost, že při přivolání je pes vzdálen a psovod nemůže psa přinutit cvik provést a jeho vliv slábne se vzdáleností. Závažnější výsledný dopad má tato chybná činnost při provádění jiných cviků poslušnosti. Zvláště když je pes na vodítku u nohy psovoda a přesto, když nechce, nedá se přinutit k sednutí, lehnutí apod. Toto neprovedení cviku je malé vítězství psa. Je-li těchto vítězství více, začne se to projevovat na dalším chování psa a ten se postupně stává vedoucím ve dvojici psovod – pes.

Proto:

1) Když nemám jistotu (99%), že pes cvik splní, nedávám povel. Nedopustím se tím nedůslednosti ve výchově.

2) Nedovedu-li si cvik vynutit, rovněž raději nedávám povel. Nedopustím, aby pes zvítězil.

3) Nevyhrotím situaci do konfrontace, když na to nejsem připraven (koš, obojek, vodítko).

PES SE CHOVÁ PODLE TOHO, KOHO MÁ ZA SEBOU.

Pes, který má jistotu, že se chová správně, působí vyrovnaně a sebevědomě. Takový pes většinou bývá „ukázněný“ při provádění cviků poslušnosti. Jeho jistota se však hlavně projeví při cvicích obrany. Zákus do rukávu je razantní, pevný a při pouštění je znát jeho ovladatelnost. Jistotu psa vytváří psovod během výchovy a výcviku tím, že soustavně dává psovi najevo svou spokojenost různými způsoby pochvaly a svou nespokojenost zase různým pokáráním.

Psovodův hlas se stává pro psa tím nejsilnějším podnětem. Psovod musí při výchově se psem hodně mluvit a podle (intonace) zabarvení hlasu je to buď pochvala, nebo kárání. Aby psovod mohl uplatňovat pochvalu, musí včas uvidět a rozpoznat pejskovo správné, žádoucí chování, které směřuje k provedení cviku, a včas na psa pochvalně promluvit a tím ho ujišťovat, že to, co dělá, je v pořádku. Tyto pochvalné promluvy mají být časté, ale vždy za nějaké správné chování psa. Tak se pes stává psem, který ví téměř ve všech situacích, jak se má chovat. Psovod se stane pro psa autoritou a pes mu bezmezně důvěřuje. Vyvstane-li přece jen nějaká nová situace, na kterou pes není připraven, přichází na řadu pokyn a povzbuzení psovoda, jemuž pes nejvíc věří a jehož hlas je pro psa nejsilnějším podnětem. Pochvalné promluvy mají být vyslovovány často. Aby je bylo možno vyslovovat, měl by psovod často po psovi něco chtít, nějak ho usměrňovat či požadovat provedení nějakého cviku, nebo i zakazovat nějakou nežádoucí činnost. Nejšťastnější pes je zaměstnaný pes. Pes se takto stává psem pracovním, i když třeba netahá zrovna saně, či nepronásleduje zločince apod. Tím, že je připraven plnit naše pokyny, plní svoji službu.

Tu hlavní roli ale musí sehrát psovod.

O NÁCVIKU JEDNOTLIVÝCH CVIKŮ.

Nácvik cviku můžeme zhruba rozdělit na tři fáze. V první se snažíme, aby pes „pochopil“, co se po něm chce, aby se vytvořila spojitost mezi povelem a provedením cviku. U většiny cviků je tato první fáze poměrně krátká. Když zjistíme, že nám pejsek začíná reagovat na náš povel a začíná cvik provádět, třeba ještě nedokonale, je to pro nás veliká radost. Je to povzbuzení, které nám přidá další chuť k výcviku. Bylo by chybou v tomto stádiu podlehnout uspokojení a přerušit další zdokonalování cviku. Je třeba pokračovat. To je však již druhá fáze, která je podstatně delší a usilujeme v ní o zdokonalení cviku a jeho provádění i v rušivém prostředí. Tato druhá fáze mnohdy trvá po celý pejskův život. Později s vynechávkami přejde ve třetí fázi, v tzv. kondiční opakování a to by nikdy nemělo skončit. Pro toto stádium výcviku pro psa platí vyjmenované zásady.

Jednu je však třeba znovu zdůraznit.

Účelem výcviku je, aby ze všech podnětů, které na psa působí, tím nejsilnějším byl hlas jeho psovoda.

Abychom se přiblížili tomuhle ideálu, snažíme se co nejvíce prohlubovat dobrý vztah mezi psem a psovodem. Opravdový, hluboký vztah se vytváří výcvikem. Jsou příklady, kdy jeden člen rodiny psa krmí, většinou matka, a zdálo by se, že pes k ní přilne nejvíce a bude ji nejvíc poslouchat. Pes však nejvíce poslouchá toho, kdo s ním provádí výcvik a k němu taky nejvíce přilne. Každým zvládnutým cvikem prohlubujeme vztah mezi psem a psovodem. Výcvik však musí být veden správně a nesmí se při něm narušovat dobrý vztah. Jelikož na dobrém vztahu záleží vše, proto si opakujeme: Vytvořený dobrý vztah nám pomáhá při výcviku a výcvik nám pomáhá při prohlubování vztahu.

Toto všechno je důležité pro všechny cviky, ale nejvíce pro cvik přivolání. Je možno si znázornit probíhající nácvik:

Po povelu zpočátku štěně přibíhá hlavně pro pamlsek, později pro příjemný zážitek. Přijde-li však do toho rušivý podnět – slepice, jiný pes, kočka či zajíc, stane se tento rušivý podnět pro psa silnějším podnětem než hlas psovoda a s ním spojený příjemný zážitek. Pes nás poslouchá jen, když ho nic neruší nebo když se momentálně neděje nic zajímavějšího. Proto potřebujeme co nejvíce dotáhnout druhou fázi cviku. K tomu taky pomáhá komplex ostatních cviků poslušnosti.

Jinak řečeno:

Tři cviky základní ovladatelnosti dotáhneme k dokonalosti tím víc, čím více dalších cviků se psem zvládneme. A nemusí to být jen cviky poslušnosti.. Cviky pachových prací rovněž prohlubují vztah a přispívají ke vzájemnému dobrému porozumění. U cviků obrany se zase naučíme ovládat psa i ve stresových situacích, na které se předem připravíme. Častým procvičováním mnoha cviků soustavně upevňujeme své nadřízené postavení ve smečce a psa dostáváme do své podřízenosti. Pamatujme že:

Nejšťastnější pes je zaměstnaný pes.

Každým povelem, každou pochvalou, každým pokáráním (ne zbytečným a z psího, smečkového hlediska spravedlivým) i každou promluvou na psa je pes zaměstnáván a udržován v podřízeném postavení. Touto činností se zvětšuje psovodův vliv na psa a začne se to projevovat plněním cviků i v rušivém prostředí, kde probíhají různé, pro psa zajímavé a přitažlivé děje.

Když si to všechno shrneme a vrátíme se na začátek, tak vidíme, že základní ovladatelnost sice tvoří jen tři cviky a z nich hlavně jeden – přivolání, ale je však také pravda, že pro jejich dokonalý nácvik je dobré nacvičovat i ostatní cviky poslušnosti, obrany i pachových prací.

Abychom měli nacvičenou základní ovladatelnost pro opravdové praktické použití, přidejme k ní několik dalších cviků poslušnosti.Vybereme si nejdříve ty nejnutnější, které nám usnadní a zpříjemní chvíle prožité s pejskem.

Budou to tyto cviky:

1) „Ovladatelnost psa“ – je chůze psa u nohy psovoda plus obraty vlevo, vpravo v bok a čelem vzad za chůze i na místě. Nejdříve na vodítku, později bez vodítka.

2) „Polohy psa“ – sedni – lehni – vstaň. Zpočátku u nohy, potom před sebou a později obojí bez vodítka.

3) „Odložení psa“ – v poloze lehni krátkodobě, později prodlužovat (v čase i v metrech), popřípadě odložit v jiné poloze.

Všechny tyto cviky poslušnosti můžeme nacvičovat od útlého věku štěněte zároveň. Nemusíme čekat, až docvičíme jeden, a potom teprve začít další. Nesmíme však je příliš rychle za sebou míchat dohromady.

U všech těchto cviků pamatujeme na druhou fázi, která trvá dlouho. Může sice povolit naše úsilí a my přestaneme cviky zdokonalovat a upřesňovat, ale musíme aspoň kondičně opakovat. Vytvořená spojitost se časem vymazává, provedení cviku je méně přesné až nulové. Mohlo by to vést k omylu psovoda a nabytí dojmu, že se psovi nechce. Když to již spolehlivě prováděl, bude to provádět pořád stejně, nebo ještě lépe. Toto přestává platit, když přestaneme procvičovat, naopak při stálém procvičování a opakování toto samozřejmě platí.

První fáze cviku

(než pes „pochopí“, co po něm chceme)

Tři zásady pro nacvičování první fáze cviku:

1) Cvik začínáme tam, kde nejsme rušeni. Rušit nás může jakýkoliv podnět, který na psa působí. Projíždějící auto, vlak, motorka, jiné zvíře, nezvykle cizí prostředí, procházející osoby apod.

Toto neplatí pro cviky, u kterých se dá uplatnit napodobovací metoda. Například cviky obrany a překonávání překážek.

2) Nedaří-li se cvik, nejdříve hledejme chybu u psovoda, potom teprve u psa.

Člověk je z dvojice psovod-pes ten, který má schopnost myslet a určuje postup nácviku. Může se stát, že určí postup, který má určité chyby, nebo zapomene dodržovat některé zásady. Některé chyby mohou vyplynout z toho, že psovod je začátečník a nedovede na psovi poznat reakce, které třeba mohou znamenat, že pes začíná cvik „chápat“. Psovod může psovi nácvik udělat buď nepříjemný a tím ho znechutit až odradit, nebo příjemný, radostný a pak se pes na výcvik těší a provádí vše s radostí. Pes chyby nedělá.

3) Nechejme psovi zažít příjemný konec cviku. Na konci cviku je pochvala, opakování povelu, pochvala a pamlsek. Pochvala je pro psa příjemný zážitek, na který se vždy těší. Opakování povelu (po provedení cviku) nám násobí cvik a urychluje jeho „pochopení“. U této zásady se trochu zdržíme.

APORT

Někdy bývá popisován nácvik aportu tak, že začínáme cvik nacvičovat ne od začátku, ale od konce. U cviku „aport“ je to zřetelněji vidět než u jiných cviků. Cvik přinášení předmětů – aport se skládá z více cviků. Vyslání vpřed, uchopení předmětu, přivolání, předsednutí, držení předmětu v poloze sedni a puštění – odevzdávka. Proto bývá jeho nácvik zdlouhavý.

Z knihy „Výcvik psa“:

Psovod drží předmět v ruce a rychlými pohyby vydrážďuje psa, aby předmět uchopil. Přitom vyslovuje povel „aport“. Když je pes dostatečně vydrážděn, dá psovi možnost předmět uchopit a pochválí jej. Předmět přitom nepouští z ruky, naopak mírným tahem přitáhne k sobě. V příhodném okamžiku dá psovi povel „pusť“. Jakmile pes předmět pustí, odmění jej psovod pamlskem a pochvalou. A to je vlastně to příjemné zakončení cviku. Když si pes zvykl uchopit předmět z ruky psovoda, při dalším vydráždění hodí psovod předmět 2-3 m před sebe a současně dá psovi povel „aport“. Jakmile pes předmět uchopí, psovod jej pochválí, opakuje povel a odbíhá od psa. Pes ho zpravidla následuje. Jakmile se pes dostane do přímé blízkosti psovoda, ten se obrátí a přebírá od psa předmět. Následuje pochvala a odměna.

ŠTĚKÁNÍ NA POVEL

(Opět kniha „Výcvik psa“)

Psovod využívá každé příležitosti, při které pes sám štěká, aby jej povelem a pochvalou přiměl k zaštěkání na rozkaz. Také nejdříve dochází k provedení cviku a potom následuje povel a pochvala. Postupně se povel dostane před provedení cviku. Opět nácvik cviku od jeho zakončení. Podobně to probíhá u cviku chůze u nohy i přivolání.Opakováním povelu před provedením cviku psa kazím. Po provedení ve spojení s pochvalou urychluji nácvik.

Druhá fáze cviku

(zdokonalování cviku)

Sedm zásad pro zdokonalování cviku:

1) Cvik ukončíme jeho nejlepším provedením.

Po provedení cviku – pochvala, opakování povelu v příjemném a veselém naladění a pamlsku – zůstane u psa dojem příjemného zážitku, spojeného s tímto povelem. Docílíme toho, že pes bude tento cvik provádět s chutí a radostně. Bude se doslova těšit ne výcvik. Když po nejlepším provedení cviku přerušíme další opakování tohoto cviku, zůstává psovi v paměti pro příští cvičení tímto povelem spojeno to zatím nejlepší provedení cviku.

V nejlepším přestat. Příští cvičení po přerušení může následovat již za několik minut.

2) Nechceme po psovi víc, než jsme nacvičili.

Musíme si dobře pamatovat, jak dokonale nám pes cvik prováděl, a podle toho promýšlet postup při dalším opakování cviku. Rozcvičkou zopakujeme, co jsme se naučili až dosud, a přidáme o něco víc. Stává se při odložení na vzdálenost 10m, že psovod usoudí, že tento cvik je hotov a příště odejde až na 40m a pes odložení nevydrží. Proto prodlužovat postupně.

3) Nepředpokládejme, že nám pes podá vždy nejlepší výkon.

Postupujeme-li správně, chce nám pes vždy udělat radost. Není však stroj a může se stát, že se na již jednou dosaženou úroveň provedení cviku musíme často rozcvičkou docvičit znovu. Nesmí nás to odradit. Nesmí nás to odradit a pokračujeme stále příjemným tónem.

4) Častým opakováním se blížíme k dokonalému provedení cviku.

Co se psem nedělám, pes nedělá.

Co se psem dělám málo, pes dělá málo.

Co se psem dělám více, pes dělá více.

Některé cviky se daří lépe a psovod je opakuje raději a častěji. Tím ještě více narůstá rozdíl mezi cviky zajímavými a méně zajímavými. Psovod si má uvědomit nutnost opakování všech cviků. Později, když už je cvik nacvičen, opakováním bráníme jeho postupnému vyhasínání či zapomínání. Některé cviky je třeba pro udržení dosažené úrovně opakovat častěji, jiné méně často.

5) Kolikrát psovi dávám povel a pes ho nesplní, tolikrát psa kazím.

Při nácviku v druhé fázi, kdy pes již cvik „chápe“ a psovod vlastně opakováním cvik zdokonaluje, je dobré mít na mysli jak používat povel. Je dobré si určit pravidlo pro povel. První povel normální, věcný, druhý povel hlasitý, výhružný, třetí povel nedávám. Místo třetího povelu následuje nějaké donucení a zamyšlení, proč pes povel neplní. Procvičováním cviků na vodítku u nohy docílíme jejich plnění na první povel, protože můžeme psa mechanicky donutit provést cvik. Takto docílíme, že pes plní cviky na první povel, i když je od psovoda vzdálen. Po provedení cviku můžeme povel opakovat s pochvalou i vícekrát. Pes je tak upevňován v tom, že se choval správně.

6) Nejsem-li důsledný k sobě, nejsem důsledný ani k psovi.

Být důsledný neznamená trestat, ale vyžadovat. Podlehne-li psovod jednou špatné náladě a klade na psa nepřiměřené požadavky, podruhé zase v dobré náladě psovi odpouští všechny nepřesnosti, je nedůsledný. Podle toho taky vypadá vychovanost a procvičenost psa. Jaký pán, takový pes. Psovod by si měl vždy udělat čas na důsledné vyžadování daného povelu. Nemám-li možnost a čas na důsledné dokončení cviku, nedávám povel.

7) Nejsem-li pro výcvik naladěn, necvičím.

Výchovu a výcvik psa je dobré provádět formou radostné hry. K tomu by psovod měl být vesele naladěn. Nálada psovoda se přenáší na psa. Podle toho pak vypadá jeho chuť k práci. Může se také stát, že pes je výcvikem pokažen, bojí se výcviku, bojí se psovoda, poruší se vztah mezi nimi a pes ztrácí sebevědomí. Projeví se to také na jeho nespolehlivosti v náročných cvicích obrany.

APORT – přinášení předmětu.

Patří mezi cviky, které je možno nacvičovat se psem již od štěněte. Nejlepší vnímavost štěněte pro tento cvik prý je ve věku 10-12 týdnů. V tomto věku je dobré používat při výcviku metodu hry, doplněnou pamlskem. Jeden z možných způsobů nácviku: Připravíme si hadr, který smotáme, ovineme provázkem a máme dobrý předmět pro nácvik zákusu i přinášení – „peška“. „Pešek“ by měl být dost dlouhý, aby štěněti vyčníval po sevření z čelisti. Štěně si rádo hraje a rádo kouše do různých předmětů. Při hře se přetahujeme se štěnětem o kus hadru nebo o starou ponožku, o klacích, ale nejlépe o „peška“. Mírným tahem a poškubáváním upoutáme zájem štěněte o tento předmět. Štěně drží předmět, někdy u toho i vrčí, což povzbuzujeme povelem „drž!“ a pochvalou „hodný“. Někdy necháme štěně vyhrát a předmět pustíme za současného vyslovování „drž“, „aport“ a pochvaly. Při dalším přetahování do stran najednou znehybníme a druhou rukou jemným stiskem prsty na zuby ze stran donutíme štěně povolit stisk. Zároveň dáváme povel „pusť“. Okamžitě, dokud štěně má zájem, předmět odhodíme viditelně asi dva až tři metry a štěně necháme běžet za ním. Po uchopení se snažíme všemi způsoby štěně s předmětem přivolat do své blízkosti na dosah ruky. Couváme, tleskáme, dřepneme, vesele vyslovujeme povel „ke mně“, a když se štěně přiblíží na dosah ruky, zastavíme couvání, vykročíme proti štěněti a rychle uchopíme aportovaný předmět, který štěněti vyčnívá z čelistí. Není vhodný balónek či jiný předmět, který nemůžeme chytit rukou. Pokračuje hra přetahováním za současného vyslovování povelu „drž“, „aport“. Po popsaném odebrání s povelem „pustˇ“, může následovat odhození s povelem „volno“, nebo přetahování zakončené vítězstvím štěněte a pochvalou. V této první fázi nácviku tohoto cviku je dobré dodržovat určitý poměr a neodebírat předmět při každém přiběhnutí, nebo aspoň po odebrání dát štěněti volno s odhozením předmětu. To aby se štěně nebálo o svoji malou kořist. Tento způsob nácviku má několik výhod. Především je to HRA, při které sice štěně učíme aportovat, ale zároveň jako žádoucí vedlejší účinek naučíme psa hned dva další povely – „drž“ a „pustˇ“, což se nám bude hodit při nácviku obrany, protože než dáme psovi kousnout do rukávu, napřed se učí zákusu a držení hadru, či nějakého peška. Když se nám nácvik daří, zkusíme prodlužovat vzdálenost odhození předmětu. Máme však na paměti zásadu o vzdálenosti a slábnoucím vlivu psovoda, a proto po odhození běžíme za štěnětem, aby v okamžiku, kdy štěně doběhne k předmětu, nebyla vzdálenost mezi námi veliká a opět couváním, tleskáním a laskavými slovy „ke mně“ se snažíme přimět štěně, aby běželo s předmětem směrem k psovodovi. Po zkrácení vzdálenosti na dosah zastavíme, obratně uchopíme vyčnívajícího peška a po chvíli přetahování následuje odebrání. Při dalším pokračování zkusíme štěně před odebíráním posadit. Nesmíme to opakovat moc dlouho, aby to štěně nepřestalo bavit. Je dobré vždy v nejlepším přestat, aby štěněti zůstala chuť do další hry. Někdy zkusíme jen konec cviku. Posadíme štěně před sebe, dáme mu peška, a když drží pustíme ho a necháme psovi chvíli držet v poloze sedni s pochvalou a povelem „drž“, „aport“. Po chvíli chytneme peška, velíme „pustˇ“ a odebereme aport s pochvalou i pamlskem. To jsou jen začátky nácviku. Když štěně již přináší peška, zkusíme měnit předměty. Nácvik aportu není dobré uspěchat. Pamatujme, že druhá fáze tohoto cviku vlastně nikdy nekončí. Udržet chuť a radost štěněte pro tuto hru je důležitější než rychlost a momentální výsledek nácviku. Nácvik dalších cviků poslušnosti nám pomáhá upevnit i tento zajímavý cvik.

Jak má vypadat konečné provedení cviku „aport“? Pes sedí u levé nohy psovoda. Psovod odhodí předmět ne blíže než 10m před sebe. Po vyslovení povelu „aport“ pes vybíhá pro předmět, který po nalezení vezme do zubů a nejkratší cestou, bez překusování přiběhne, posadí se krok před psovoda a radostně se mu dívá do očí.

Nácvik přinášení předmětů je zajímavý, ale obtížný. Aby se nám podařilo jej dobře zvládnout, měli bychom si postup promyslet, ujasnit, rozdělit nácvik na jednotlivé části a podle potřeby se zaměřit na každou část zvlášť.

Ujasněme si tři hlavní časti, na které lze cvik rozdělit a které lze procvičovat každou zvlášť, nebo provádět cvik s určitým zaměřením na některou z nich.

1) Vyhledání předmětu.

2) Návrat s předmětem.

3) Odevzdání předmětu.

1) Vyhledání předmětu.

Na začátku musí být vypěstován zájem o předmět. Postupně zvětšujeme vzdálenost odhození a ztěžujeme vyhledávání odhazováním do vyšší trávy, do křoví, nebo tak, aby pes neviděl, kam předmět dopadl. Při úspěšném nácviku pes později hledá předmět pouze na povel a nemusí vidět jeho odhození Zaměříme-li se na tuto část cviku , můžeme dosáhnout takové dokonalosti, že pes bude vytrvale hledat třeba hodinu i déle. Bude se nám to hodit při vyhledávání předmětů při revírování. V běžném životě se nám to může rovněž hodit. Dítě nebo maminka ztratí nějaký předmět (klíče, peněženku) a neví přesně kde, jen přibližně. Pes se zájmem o aport vyhledá ztracený předmět, pokud na něm bude jen trocha pachu.

2) Návrat s předmětem.

Pes po nalezení a uchopení předmětu se má vrátit nejkratší cestou, bez zastavování k psovodovi. Pro tuto část cviku potřebujeme mít cvik přivolání aspoň trochu nacvičen. Podle toho, kdy začneme aport nacvičovat, v jakém věku psa, podle toho, jaký způsob nácviku zvolíme, podle toho musí být i stupeň nacvičenosti cviku přivolání. U popsaného způsobu nácviku v útlém věku stačí, aby byla zvládnuta první fáze, tj. aby pes věděl, co se na povel „ke mně“ po něm chce. Chybějící musíme nahradit atraktivností našeho chování a vhodným působením tak, aby si pes rád s námi hrál. Takto vlastně zpětně ovlivňujeme a zlepšujeme i přivolání. Dbejme, aby od začátku nácviku štěně nezažilo ani okamžik, kdy by po uchopení předmětu mohlo váhat s příchodem, nebo dokonce mělo čas si s předmětem hrát. Později, i když pes již přichází, jsme vždy připraveni na popsané pomocné povely, jen aby se pes naučil okamžitě po uchopení nejkratší cestou bez váhání přiběhnout k psovodovi. V tomto stadiu, zase opačně podle věku a stupně nacvičenosti přivolání, volíme způsob působení na psa po uchopení aportu, aby návrat byl okamžitý bez váhání. Nesmíme nechat psa zaujmout se nějakým jiným podnětem, nesmíme ho nechat se rozptylovat a snažíme se docílit, že po uchopení předmětu jediné, co psa „napadne“ a co udělá, je okamžitý návrat k psovodovi. Na mladé štěně s málo nacvičeným přivoláním působíme již popsaným způsobem (couvání, tleskání, lákání s povelem „ke mně“), na starší štěně s pokročilejším přivoláním již více působíme povelem. Máme na paměti zásadu o vzdálenosti a slábnoucím vlivu a nechceme po psovi víc, než jsme nacvičili a na dosaženou úroveň se při cvičení musíme docvičit a pak trochu přidat. Velice důsledně si hlídáme okamžitý návrat psa a nedovolíme mu žádné rozptylování. Každým okamžikem jsme připraveni dát pomocný povel, nebo pochvalu, kdyby pes zaváhal, nebo šel příliš pomalu.

Zásady:

Cvik začínáme nacvičovat tam, kde nejsme rušeni, ale ve známém prostředí.

Nedaří-li se cvik, nejdříve hledejme chybu u psovoda, potom teprve u psa.

Nechme psovi zažít příjemný konec cviku.

Nepředpokládejme, že nám pes podá vždy nejlepší výkon.

Nejsem-li pro výcvik naladěn, necvičím.

Pes se chová podle toho, koho má za sebou.

Vliv psovoda slábne s narůstající vzdáleností.

V nejlepším přestat – tehdy, kdy to psa nejvíce baví.

Častým opakováním se blížíme k dokonalému provedení cviku.

3) Odevzdání předmětu.

Aby pes rád odevzdával svoji kořist (aport), uděláme z této odevzdávky pro psa příjemný zážitek, na který se bude těšit. Je dobré procvičovat tuto poslední část samostatně tak, že posadíme psa před sebe a s povelem „drž“ dáme psovi předmět a po chvilce držení jej odebereme s pochvalou, hlazením a pamlskem.Když pes dobře udělá tuto odevzdávku, procvičujeme pak i první dvě části a poslední část nám bude sloužit jako příjemné zakončení cviku.

Při procvičování se podle potřeby zaměříme na tu část cviku, ve které jsme pozadu. Budˇ budeme připravovat obtížnější vyhledávání, nebo se zaměříme na okamžitý návrat za pomoci různých pomocných podnětů, nebo budeme prodlužovat výdrž v poloze sedni před psovodem. Počítáme jednou do pěti, pak do osmi, zase do čtyř, do deseti, sedmi, dvanácti apod. Může to být i nahlas – pes poslouchá a zapomene pustit předmět. Po odebrání nešetříme pochvalou, dáváme najevo nahlas svou radost, děláme vše, aby se pes na příští odevzdávku těšil. Nezapomeňme, že i to je dlouhodobý proces, že bude nějakou dobu trvat, než pes „pochopí“ zakončení a bude správně reagovat. Pamlsek pak dávejme až po odebrání a po povelu „k noze“, aby pes předčasně nepouštěl předmět v očekávání pamlsku.

ŠTĚKÁNÍ NA POVEL.

Nácvik tohoto cviku je možno rozdělit na jednotlivé části a podle potřeby se na ně zaměřit a ujasnit si, kde dělá psovod chybu.

1) Vyprovokovat k vyštěknutí.

2) Okamžitě výrazně odměnit.

3) Prodlužovat.

1) Vyprovokovat k vyštěknutí.

Při dovádivé hře štěně často vyštěkne. Při provokování štěněte aportem, pamlskem se také podaří přimět štěně ke štěknutí. Je dobré provokovat štěně při činnosti, která je mu příjemná, ať si spojuje štěkání již v začátcích s příjemnými zážitky. Bude později štěkat radostně a dychtivě. Vyvarujme se použití donucovacích způsobů na bolest, jako je dupnutí nohou na packu, až štěně vyjekne bolestí, nebo bolestivé klepnutí po čumáku. Pes si spojí povel „štěkej“ s nepříjemným zážitkem a i po letech bude zjevné, že bylo použito pro psa nepříjemné metody, která psovi narušila sebevědomí.Při nácviku revíru někdy potřebujeme pomocný povel ke štěkání a tento nepříjemný způsob nácviku se projeví i tady.

Tedy: Potřebujeme vyprovokovat radostné a dychtivé zaštěknutí, které bude později hlasitější, až se změní ve slabé, nesmělé vyštěknutí, které budeme cílevědomě pěstovat a rozvíjet na vyštěknutí sebevědomé, až to bude několikeré silné zaštěkání na jediný povel. To však až později. Zatím jsme v první fázi – tedy chceme, aby pes „pochopil“, co po něm psovod chce, Jakmile vidíme u psa jen pokus o vydání zvuku, okamžitě i tento pokus odměníme pochvalou, pamlskem. V této chvíli je nejdůležitější VÝRAZNÁ změna chování psovoda, Když psa provokujeme k vyštěknutí, může to na něj působit až nepříjemně, a když neví, co má dělat, ztrácí jistotu a sebevědomí. Proto provokování musí být více radostné a hravé než vynucující. Psovod by měl umět dát najevo svoji spokojenost a tím psa ujistit, že se chová správně. Pro tento okamžik je důležité znát chování svého psa a nepřehlédnout vhodný moment pro pochvalu. Přílišné, až nervózní vynucování a promeškání pravého okamžiku bývají nejčastější chyby při nácviku tohoto cviku. Proto tento cvik patří mezi tři základní, u kterých rozhoduje psovodova šikovnost, znalost psa, citlivost, to, jak si s pejskem rozumí, jak mu dovede dát najevo, co po něm chce a svoji spokojenost.

Když se podaří první malý krůček, je vyhráno a další zdokonalování při správném postupu bývá doslova blesková. Tento cvik by měl být vizitkou psovoda, jak si s pejskem rozumí. Zkušený výcvikář již na tomto cviku pozná, jaký vztah se mezi dvojicí vytvořil. Při prodlužování platí vyjmenované zásady, některé je však možno zdůraznit.

1) Nejsem-li pro výcvik dobře naladěn, necvičím.

2) Nedaří-li se cvik, hledejme chybu u psovoda a odstraňme ji.

3) Nechme psovi zažít příjemný konec cviku.

4) Častým opakováním se blížíme k dokonalému provádění cviku.

2) Okamžitě výrazně odměnit. (Výrazná a okamžitá změna chování psovoda).

Okamžitá reakce, aby pes poznal psovodovu spokojenost je rozhodující. Šikovnost psovoda spočívá v rozpoznání správného okamžiku. Psovod by se měl naučit dát najevo svoji spokojenost hlasem, mimikou, pohyby i svým postojem. Přechod do spokojeného postoje včetně spokojených pohybů by měl být zřetelný a výrazný. Tím se zesílí působení pochvaly a udrží radostná nálada při nácviku. Málo výrazná pochvala je „nemastná, neslaná“ a podle toho také pes reaguje. Výrazná změna postoje a pohybů tak, aby vyjádřily spokojenost a radost, má význam i pro jiné cviky. Postoj, kdy čekáme po povelu na provedení cviku, bychom mohli nazvat postojem očekávacím nebo vyžadovacím. Při povelu „ke mně“ stojí psovod téměř v pozoru a čeká bez hnutí na příchod a předsednutí psa. Podobně u cviku aport, nebo vyslání psa na překážku. I tady po ukončení cviku s pochvalou by měla následovat výrazná změna postoje a psovod celým tělem, každým pohybem dává najevo radost a spokojenost. Při dodržování těchto zásad pes brzy „pochopí“ povel „štěkej“ a dalším úkolem psovoda bude opakováním udržet a vhodně prodlužovat tento cvik.

3) Prodlužovat.

Postupně vyžadovat další a další vyštěknutí, až se dostaneme na trojí, čtvero zaštěknutí na jediný povel. Při dalším procvičování učíme psa provádět tento cvik v dalších polohách. Začínáme v jakékoliv poloze i před uvázaným psem. Pak následuje poloha „sedni“ u nohy psovoda se psem na vodítku. Potom by měla následovat poloha „stůj“ před psovodem a pak poloha „lehni“ opět před psovodem s prodlužováním vzdálenosti psovoda od psa až na 20m. Tento cvik je cvikem poslušnosti, ale hlavní využití je při označování vyhledaného těžšího předmětu, či osoby. Vyhledávanou osobou může být někdo zraněný, nemocný, zbloudilý, nebo malé dítě a pes by neměl být agresivní. Naučí-li se štěkat na povel, je to štěkání bez agresivity. Toto štěkání je však třeba ještě více prodlužovat v čase, aby pes nalezené označoval štěkáním až do psovodova příchodu.

HRA – VÝCHOVA – VÝCVIK.

Hrou k výchově, výchovou k výcviku.

Hrajeme si s pejskem pro svoje potěšení, pro radost a pro příjemné zážitky. Toto všechno prožívá též pejsek a prožívá to s psovodem. Dochází k vytváření vzájemného vztahu, kdy jsou pro pejska nejpříjemnější chvíle ty, které prožívá s psovodem. Při hře je již také možné štěně trochu usměrňovat a vychovávat. Při hře je možno nezřízeně dovádět, nebo provozovat hru za určitým účelem. Nezřízené dovádění by mělo být spíše odměnou za nějaké provedení cviku, je však dobré dovádět a vytvářet si dobrý vzájemný vztah. Opakovaná hra, jejímž cílem je vytvoření návyku, je již výchovou. Je to výchova hrou. Při výchově se nedá vyhnout zákazům a také se někdy použije mechanické donucení jako stlačení, nebo potáhnutí vodítkem. To už pak přechází výchova ve výcvik. Při výcviku se snažíme co nejvíce rozvinout druhou fázi cviků a dotáhnout cviky zákazové. Snažíme se co nejvíce naplnit zásadu:

Účelem výcviku je, aby tím nejsilnějším podnětem, z těch, které na psa působí, byl hlas psovoda.

Toto je ideál, ke kterému se snažíme co nejvíce přiblížit. Snažíme se, aby nám pes prováděl cviky v prostředí, kde je více podnětů působících na psa, to je v prostředí rušivém.Aby například přiběhl na přivolání, i když tam je více psů, se kterými je možno se prohánět, aby zůstal na místě odložení, i když vidí kočku, kterou je možno prohnat a podobně.

Pro shrnutí platí: Druhou fázi cviků dotáhneme k dokonalosti častým procvičováním cviků na vodítku a v blízkosti psovoda. Pomocí těchto cviků si upevňujeme návyk na okamžité plnění povelů i u cviků, kdy je pes od psovoda vzdálen.

Časté procvičování cviků poslušnosti s důsledným vyžadováním jejich okamžitého provedení je výcvik. Pro výcvik byly vypracovány různé výcvikové metody. Použití vhodné výcvikové metody závisí na povaze psa a na charakteru procvičovaného cviku.

Pro začátek je vhodná metoda hravá v kombinaci s pamlsky. Touto metodou nemůžeme nic pokazit. Při zákazu nežádoucí činnosti však musíme již použít silnější podnět a jeho nepříjemný dopad na vztah psovoda a psa smazat pochvalou a pamlskem. To už je pak metoda kontrastní, která je velice účinná. S dospíváním štěněte budeme k silnějším podnětům nuceni. Zvlášť při pokusech štěněte o změnu hodnostního postavení ve smečce člověk-pes.

BIOLOGICKY ZÁVAŽNÝ PODNĚT.

Biologicky závažné působení (podnět) na psa je účinný způsob, jak ovlivnit chování psa tak, aby reagoval žádaným způsobem. Aby se u psa vytvořily reakce na náš signál čili povel.

Biologicky závažných podnětů působících na psa je více. Některé se používají častěji, jiné méně často a od některých se již upustilo.

Často používané postupy se staly výcvikovými metodami nebo aspoň návody na nácvik některých cviků.

Přestaly se používat postupy působící bolest a trýznění psa.

Vyjmenujme nejznámější:

PODNĚT: VÝCVIKOVÁ METODA:

Bolest. -Parforsní výcviková metoda.

(ostnatý obojek, rákoska apod.)

Mechanické donucení. -Mechanická metoda (obojek, vodítko, ruka)

-Kontrastní výcviková metoda.

(mechanické donucení a odměna pamlskem)

Potrava. -Kontrastní výcviková metoda.

-Chuťově dráždivá metoda.

Hra. -Hravá výcviková metoda.

(psi si hrají i v dospělosti)

Lovecký pud. -Nácvik aportování. (malá kořist)

-Zadržení figuranta. (velká kořist)

Hrozba osamocení -Nácvik štěkání či přivolání.

(mini smečka) (Uvázání a odchod či držení vodítka jinou osobou)

Ohrožení smečky -obrana psovoda, příbytku .

Při provádění výcviku by pes vždy měl být hladový, aby měl chuť na pamlsek. Pes s plným žaludkem má útlum a měl by v klidu trávit, ať se mu nekazí postava prověšováním břicha a prohýbáním hřbetu.

Psovod by si měl vždy promyslet, případně se poradit, jaký podnět zvolí pro nácvik jednotlivých cviků.

Na různé cviky je dobré použít různé nejvhodnější podněty. Povaha psa, druh psa, stáří štěněte i pokročilost stadia nácviku jsou okolnosti, které ovlivňují výběr nejvhodnějšího podnětu.

Chceme-li psa povzbudit, využijeme hravosti, loveckého pudu či potravy. Chceme-li psa ukáznit, hodí se podnět mechanický až nepříjemný a jiný zase při nácviku obrany apod.

Psovod musí přemýšlet JAK NA TO.

OPAKOVÁNÍ A DŮSLEDNOST U CVIKŮ POSLUŠNOSTI.

Platí-li pro přivolání tři hlavní zásady, tak dvě z nich platí pro všechny ostatní cviky. Nemáme-li 99%ní jistotu, že pes cvik provede a ani ho k jeho provedení nedokážu donutit, nedávám povel. Po splnění povelu samozřejmě nikdy psa netrestám, ale naopak chválím. Chválím výraznou pochvalou, vychutnávám provedení cviku, psovi dávám najevo svoji spokojenost hlazením, promlouváním na psa v příjemné, spokojené intonaci, abych utvrdil psa v tom, že se choval správně. V této příjemné intonaci můžu několikrát opakovat povel a mezitím chválit (hodný), hladit psa apod. A takto nechávám provedení cviku vychutnat i psovi.

Nechme psovi zažít příjemné zakončení cviku!

Naopak, musíme-li psa po povelu mechanicky nutit cvik provést, rozlišujeme toto donucení dvojí.První jemné, laskavé, hravé, kdy psa nějak přimějeme cvik vykonat. To bývá v začátku výcviku v první fázi a na začátku druhé fáze. Později, když pes už dobře zná povel i jeho provedení, jen se mu právě nechce, přichází na řadu druhý způsob, který je pro psa již trochu nepříjemný. My chceme dosáhnout toho, aby se pes vyhnul nepříjemnému donucování rychlým provedením cviku. Nepříjemné donucení může být škubnutí vodítkem směrem dolů (lehni), nahoru (sedni), popř. tlak rukou na záď psa apod. Vždycky by ale psovod měl rozlišovat, proč pes váhá s provedením cviku, a podle toho volit donucovací impuls. Někdy se pes jen trochu „zapomene“ a příliš ostrý impuls pak narušuje vztah a pes ztrácí důvěru v psovoda. Donucovací impuls se později změní v impuls urychlovací, protože cílem by mělo být provádění cviků na dvě doby. Tento urychlovací impuls lze uplatňovat také hravě a radostně, pro psa příjemným způsobem. Docílíme toho, že pes bude cviky provádět radostně a bude se na cvičení těšit. Svoje veselé a radostné chování při procvičování přeneseme na psa. Při těchto cvicích je dobré uplatňovat zásadu „v nejlepším přestat“. Pes se bude na další cvičení těšit.

Cvik ukončíme jeho nejlepším provedením, pokud možno ve chvíli, kdy to psa baví nejvíc. Aby se pes na opakování cvičení těšil, je dobré mít na mysli zásadu: Nejsem-li pro cvik dobře naladěn, necvičím. Psovod by si měl udržovat dobrou náladu, i když musí zvyšovat hlas a uplatňovat donucování, protože okamžitě po provedení cviku následuje pochvala v příjemné a radostné intonaci a psovod nemůže čekat, až ho přejde zlost, nebo až dostane dobrou náladu, aby uplatnil kontrast mezi donucením a pochvalou.

ZÁSADY PRO CVIČNÉ OPAKOVÁNÍ.

1) Nejsem-li pro cvik naladěn, necvičím. (Aby se pes na výcvik těšil, nejdřív se musí těšit psovod.)

2) Cvik v začátcích nacvičujeme tam, kde nejsme rušeni.

3) Nechme psovi zažít příjemné ukončení cviku.

4) V nejlepším přestat. Cvik ukončíme jeho nejlepším provedením.

PROČ CVIČNĚ OPAKOVAT?

1) Častým opakováním se blížíme k dokonalejšímu provádění cviků.

2) Co se psem nedělám, pes nedělá, co dělám málo, dělá málo, co dělám víc, dělá víc.

3) Při cvičném opakování nezanedbávejme cviky, které se nám nedaří. Naopak doháníme rozdíly.

CO SI UVĚDOMOVAT?

1) Kolikrát psovi dávám povel a pes ho nesplní, tolikrát psa kazím.

2) Pes se chová podle toho, koho má za sebou.

3) Nedaří-li se cvik, nejdříve hledejme chybu u sebe (psovoda), potom teprve u psa , či někoho jiného.

4) Nejšťastnější pes je zaměstnaný pes.

PROČ?

Účelem výchovy a výcviku je, aby ze všech podnětů na psa působících, tím nejsilnějším byl hlas psovoda.

NECHME PSOVI ZAŽÍT A VYCHUTNAT PŘÍJEMNÉ ZAKONČENÍ CVIKU.

Pokud trochu možno vždy, i když se nám cely cvik moc nedařil. Pes rychleji chápe, kdy je cvik ukončen – zůstává v něm dobrý pocit pro další cvičení. Zřetelně můžeme oddělit konec cviku u stopy, aportu, přivolání, odložení, chůze u nohy. U jiných musíme dělat vše proto, aby pes cvik provedl a hned zdůraznit pochvalou jeho ukončení.

Stopa – po špatném vypracování a nedokončení stopy, našlápneme náhradní, krátkou, aby pes došel na její konec, abychom mohli chválit ukončení stopy.

Aport – po špatném vyběhnutí, vyhledání, návratu, budˇ odhodíme aport na krátkou vzdálenost, aby s větší vzdáleností neslábl náš vliv na psa. Můžeme toto provést se psem na šňůře nebo provedeme jen ukončení cviku s předsednutím, s krátkým držením aportu a následným odebráním. Pak zdůrazníme pochvalou toto ukončení.

Přivolání psa – po špatném provedení cviku nalákáme psa, abychom ho dostali k sobě a provedeme cvik „volno“ a přivolání na vodítku tak, že si psa přitáhneme a pochvalou zdůrazníme jeho zakončení.

Po odložení – zkrátíme vzdálenost i dobu, rovněž tak i chůzi u nohy. Tím více se snažíme uplatňovat pochvalu u cviků vynutitelných, jako jsou polohy psa. Častým opakováním si pes zvykne očekávat po ukončení cviku pochvalu, což je příjemný zážitek, a bude cviky plnit radostně.

PŘERUŠENÍ NEŽÁDOUCÍ ČINNOSTI.

Povel „FUJ“ nebo „NESMÍŠ“.

Může jít o jakoukoliv činnost, často i směr pohybu psa nežádoucím směrem. Povel „Tam ne“ je vhodný a jeho část NE se dá použít i pro jinou činnost, aniž bychom učili psa jinému povelu. Tímto povelem bráníme psovi v jeho přirozené činnosti, a proto jeho plnění vyžaduje intenzivní nácvik. Je dobré vyhledávat různé situace, kdy můžeme uplatnit tento povel a takto provádět opakování. Často se při tomto cviku zapomíná na pochvalu a tím se cvik stává nedokončeným. Pochvala v pravý čas může cvik urychlit a psovi cvik zpříjemnit. Pochvala je zakončení cviku a toto zakončení pomáhá psovi pochopit, co se po něm chce. U tohoto cviku trvá dlouho první fáze. Proto znovu: Vždy cvik ukončit výraznou pochvalou.

O POCHVALE A POKÁRÁNÍ.

Neexistuje žádný zázračný, chytře vymyšlený způsob, fígl, postup na rychlou výchovu psa. Vždycky je to dlouhodobá záležitost, spočívající ve vytrvalém opakování, procvičování a stupňování požadavků. Základ je v pochvale a pokárání. Toto působení na psa je základem veškeré výchovy a výcviku. Nejsem-li spokojen, dávám to psovi najevo napomínáním, okřikováním a vydáváním (pro psa nepříjemných) zvuků. Pokárání je stejně důležité jako pochvala. Je třeba mít vypěstováno obojí tak, že náš pes rád slyší pochvalu, těší se na ni a je to pro něho povzbuzení a naopak nerad slyší pokárání, reaguje na nepříjemné napomínání zanecháváním činnosti, pro kterou je napomínán. Pochvalou a spokojenou intonací hlasu ujišťuji psa, že to, co dělá, je správné. Napomínáním a pro psa nepříjemnou intonací znejisťuji psa v jeho nežádoucí činnosti a chci, aby jí zanechal a dělal to, co požaduji. Když změní chování, ihned následuje povzbuzení a pochvala v příjemné intonaci.

Přík